Pozor, sionisté

Na jaře 1947 měl podle sociálnědemokratického deníku Právo komunistický ministr informací Václav Kopecký pronést v Teplicích tato slova: „Tito bradatí Šalamounové, tato židovská svoloč, která se teprve v poslední době připojila k domácímu nebo zahraničnímu odboji, nemá přednostní práva před řádnými Čechy.“ Podle historika Jaroslava Kadlece tak reagoval na příchod židovských uprchlíků z Podkarpatské Rusi na místa uvolněná po odsunutých Němcích.

Ačkoli bojiště druhé světové války sotva vychladla a zvěrstva holokaustu byla ještě čerstvá, antisemitismus nezmizel. Lze se proto ptát, nakolik byla pozdější protiizraelská politika komunistického Československa výsledkem tlaku Moskvy a nakolik vycházela z autentických postojů komunistické strany i veřejnosti.

Odpověď není černobílá. Zajímavé přitom je, že jednou z prvních rozbušek konfliktu mezi vedením KSČ a československou inteligencí se – přesně před půlstoletím – stalo právě téma, které s politikou vůči Izraeli souvisí.

Rozpolcenost KSČ

Ministr Kopecký svá slova popřel a Právo zažaloval, nicméně řada svědectví z pozdější doby o jeho vulgárních antisemitských výlevech svědčí proti němu. Mezi svými soudruhy byl spíše výjimkou, ale dobře zosobňoval určitou rozpolcenost komunistů: vedle antisemity Kopeckého byli ve straně i Židé, kteří přežili koncentráky a pro něž byl komunismus logickou protiváhou útlaku, jímž prošli – uvěřili rétorice KSČ o antisemitismu jako přežitku dob minulých. Patřil k nim například Rudolf…