Zkoumat hlubinu

V řadovém domku naproti smaží Milada Vávrová velké kusy kuřecího masa a Anička vedle v pokoji potají otevírá okno. Nemůže připálený olej cítit, je toho moc. Při pomyšlení, že si vkládá mastné maso do pusy… Mají ho všude. V malém mrazáku na chodbě, v mrazáku velkém ve sklepě, v lednici, ve sklenicích ve špajzce a nějaké naložené maso viděla i na policích v kolně. Až maminka dosmaží, část z toho sama sní a pak vyrazí do práce na noční směnu. Dvanáct hodin bude stát u jezdícího pásu a skládat drůbeží končetiny na polystyrenové tácky,“ popisuje Anna Bolavá hlavní postavu své druhé prózy Ke dnu.

Před dvěma lety překvapila sugestivní prvotinou Do tmy, ponorem do tísnivého světa sběračky bylin Anny Bartákové. Teď přivádí na scénu nezvykle obyčejnou hrdinku Miladu, matku-samoživitelku pracující od nevidím do nevidím v drůbežárně na malém městě, které už nesledujeme jen horečnatým pohledem hlavní hrdinky. Ale zdánlivě rozdílné postavy i perspektivy jsou součástí jednoho světa. „Druhou bez první číst nelze,“ říká lakonicky nenápadná pětatřicetiletá žena na lavičce v pražských Havlíčkových sadech, které vybrala. Prostředí kaváren rodačce z jihočeských Vodňan není blízké, raději volí ochmýřené pampelišky a šeřík v zapadajícím slunci. A stručné odpovědi jsou pro ni typické stejně jako krátké věty pro její prózy.

Už tituly knih naznačují provázanost a hned v úvodu se autorka vrací tam, kde minule skončila. Od horkého léta uplynuly čtyři měsíce. Tělocvikářka Helena, která se v prozaické prvotině ztratila, je nalezena mrtvá v podzimním močálu a ze záhadného úmrtí staví Bolavá most k dalším postavám. Jak k těm původním, tak novým. I když se nevyhýbá mužským charakterům, jádrem příběhu jsou opět ženské postavy a jejich vztahy v prostředí maloměsta. „Maloměsto je hlubina, kterou můžete zkoumat celý život,“ popsala v jednom rozhovoru své ústřední téma spisovatelka, jejíž „civilní jméno“ zní Bohumila Adamová.

Stejně jako první

Zatímco prvotina je létem se vším jeho dusnem, elektrizujícím napětím a bouřkami, druhá kniha je románem podzimu halícím se do mlh, zapadajícím do bublajícího bláta a provlhlého mrholením. Na vztazích i nedávno započatých vykvétá plíseň. Prorůstá nevyřčené dobré úmysly a maloměstské podhoubí poodhrnutých záclon, závisti a domýšlivosti je pro ni ideální půdou. Jestliže Do tmy udávalo rytmus dozrávání bylin, nová kniha má tep civilizace, směnného provozu. To hlavní však zůstává – temné vášně skryté udržovaným zdáním řádu: lidé si možná vidí do polévky, ale to neznamená, že si rozumějí. Ostatně ne nepodobně vidí maloměsto autorčin oblíbený autor Stephen King, v jehož románech představují hororové prvky zlo bující pod spořádaným povrchem.

Tak daleko však autorka ani její recenzenti nejdou. Někteří kritici její první prózu srovnávali s Pálenkou, debutem Matěje Hořavy. Jeho hrdina si ovšem odjíždí od velkého světa do rumunského Banátu odpočinout a najít rovnováhu, zatímco příběh umanuté sběračky Anny, která z velkoměsta utíká před problémy, vede k neodvratnému konci. Stejně tak se mluvilo o podobnosti s Hrabalovou Příliš hlučnou samotou – vnitřní monolog hrdinky svou autenticitou upomínal na známého Hanťu ze sběrny papíru.  I Bolavá úročí pestré pracovní a životní zkušenosti. Byliny sbírala pravidelně se sestrou na začátku léta. A někde v horkém slunci a svědících stéblech trávy se zřejmě zrodila bosorka Anna, kterou nakonec posedlost převede do jiného světa. Když vytvářela Miladu, oživila zase pachy, barvy a hmaty z brigády ve vodňanské drůbežárně, kde v mládí opakovaně strávila čtrnáct dní. Dlouhá úvodní scéna porodu nezapře trojí vlastní zkušenost. Přesto nelze mluvit o autobiografických prózách. Když se jí na uvedení novinky čtenář zeptal, zda je i její druhá kniha autobiografická, odpověděla záhadně: „Stejně jako první.“ Matka tří synů a vystudovaná bohemistka, která prošla řadou povolání a nyní je stomickou poradkyní, o sobě mluví spíš v náznacích. Stejně jako o svém díle – nejčastěji jen podotkne, v čem se kritici mýlí a o čem její knihy rozhodně nejsou.

Podobně je to vlastně s jejím vyprávěním, které čtenáři nejde naproti a nedořečenost je jeho stálou součástí.  Nečekaná dramata vykresluje ve výstižných detailech a zároveň jakoby mimochodem. Motivace postav často zůstávají neprůhledné. Už podruhé je tu detektivní zápletka, ale rozuzlení je vedlejší. Mystické prvky navádějí k přemítání o ženském psaní. Hlavní postavy se sotva uživí, ale sociální kritika tu zůstává naznačena. A nad tím vším se pak vznáší tajemná, až hororová nálada, kterou opět zdůrazňují autorčiny oblíbené motivy vody, močálů či hejkala. Právě vypjatá atmosféra, temné víry emocí a tajemství jsou poznávacím znamením Anny Bolavé – a zřejmě i klíčem k čtenářskému úspěchu.

V recenzích se objevilo, že píše o rozkladu české vesnice 20. století, ale tomu se vehementně brání. „Ne, je to maloměsto, vesnici neznám. A jeho vztahy by nebyly jiné ani před sto lety,“ tvrdí. Po autorech, jako byli Josef Holeček či Jaroslav Havlíček, vidí Bolavá o téměř století později tento fenomén zase jinak a po svém. Možná jako symbol blízkosti, ale zároveň tísnivosti a rozpouštění hranic. Něčeho důvěrně známého a zároveň tajemného. Ani velké město, ani vesnice, divoká příroda je stejně blízko jako nákupní středisko a velkovýrobna kuřecích čtvrtek. Postavy volí jen směr úniku – nejčastěji do pustiny, přitahující i lhostejné. „Pořád jsem někde na půl cesty. Vyrostla jsem na malém městě, ale žijeme v Praze. Nevím, kam patřím,“ krčí rameny Bolavá.

Smysl práce

Debutovala v roce 2013 sbírkou čtyřiceti básní členěných ročními obdobími Černý rok. Inspirace prostředím maloměsta byla zřejmá už tehdy, stejně jako temná struna její lyriky. Pak přišlo Do tmy – a sedm tisíc prodaných knih v zásadě neznámé autorky byla událost. Kromě Magnesie Litery za prózu byl její debut loni vybrán pro soutěž zahraničních bohemistů o překladatelskou Cenu Susanny Roth. Ještě lépe se podle nakladatelství Odeon daří druhé knize. Spokojení jsou většinou i kritici, podle nichž Bolavá jazykově vyzrála a přidala promyšlenou kompozici.

A s její pomocí kreslí vrstevnice mapy, která by mohla popsat část společnosti, jež si připadá nespravedlivě odstrčená na okraj. Je to snad zárodek onoho velkého vyprávění současnosti, po němž se volá? A mohou její příběhy „obyčejných lidí“ najít téma pro vedví rozseknutou společnost? Bolavá každopádně zaplavuje krajinu smyšlených Řečovic osudy, které mají blízko k oběma stranám. Ostatně Milada není „jen“ dělnicí od pásu, ale také ženou, jež kdysi nezvládla život ve městě a nedostudovala vysokou školu. Obyčejný pro autorku neznamená banální, každá postava má svou hloubku i podivnost. Její přístup je v současné tuzemské literatuře unikátní a dává tušit, že se tu rodí velká vypravěčka, která může oslovit rozličné publikum.

Zároveň kniha opět přináší silné téma, jež sama autorka definuje jako smysl práce. Anna ze své posedlosti udělá obživu a upozadí profesi překladatelky. Obě povolání mají přitom jedno společné – nepřinášejí dostatek peněz ani na základní potřeby. Aby Milada uživila sebe a dceru Annu, neváhá si nakládat směn v drůbežárně nad své síly a pracovat, i když je nemocná; že by měla na lepší práci, si nepřipouští. Obě hrdinky zároveň vysilující práci používají jako mimikry, kterými maskují prázdno ve svých životech a absenci hlubších vztahů. Přesto je zde zjevný posun – zatímco Anna na vztahy rezignovala, Milada už se o ně neohrabaně snaží. A snažit se zřejmě bude dál. Bolavá v rozhovoru potvrdila, že po letní a podzimně-zimní knize přijde i jarní pokračování, které už má zčásti v hlavě.

A maloměsto je v tom pro ni stále inspirující. Vrací se tam nejen za rodinou a přírodou, ale také kvůli členství v Českém rybářském svazu, na jehož schůzích si nejlépe odpočine. Chytání ryb a sny o traktoru, kterým brázdí vlastní pozemek, jsou jistotami autorky, jež o sobě mluví jako o maloměšťačce. „Maloměsto přece ženám dovoluje být chlapem, to je osvobozující,“ směje se.

Autorka je spolupracovnicí redakce.