Devadesát pět procent těch největších dryáků jsme zničili

Redaktoři Respektu Ondřej Kundra a Kateřina Šafaříková byli nominováni v soutěži Novinářská cena 2017, kterou vyhlašuje nadace Open Society Fund Praha. Porota v každé kategorii vybrala tři autorky či autory, vyhlášení vítězů se uskuteční 3. května 2018 v pražském Divadle Archa. Kateřina Šafaříková je nominována v kategorii Nejlepší rozhovor za interview s Veronikou Stromšíkovou působící v Organizaci pro zákaz chemických zbraní. Ondřej Kundra byla pak navržen v kategorii Nejlepší analyticko-investigativní příspěvek za sérii o Zemanovu poradci Martinu Nejedlém. Při této příležitosti odemykáme zmíněný rozhovor a text, který je vyvrcholením nominované série (Zemanova spojka do Moskvy). Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem. 

…

S Veronikou Stromšíkovou, Češkou působící v Organizaci pro zákaz chemických zbraní, o sarinu v Sýrii, počechrání a o tom, co skrývá dno u kanadských břehů.

Co jste mívala z chemie?

Nejhůř dvojku, aspoň myslím. Ale nemůžu říct, že by mě nějak zvlášť bavila, proto jsem taky vystudovala práva.

Musela jste se doučit chemické vzorečky?

Ne, chemiků je tu plný dům. V mém oddělení je navíc jeden vědec, který má zázračnou schopnost překládat svůj obor do lidského jazyka, je to takový zdejší chemický Grygar, a na něj se mohu kdykoli obrátit.

Vlasy, krev, moč, oblečení, půda

Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) se sídlem v Haagu, kde pracujete, zkoumala vzorky ze syrského Chán Šajchúnu a došla k závěru, že tam byl při nedávném útoku proti civilistům použit sarin. Co všechno ta analýza obnáší?

Máme tým jenom pro Sýrii a jeho jediným úkolem je zjišťovat okolnosti použití chemických zbraní v zemi. V momentě, kdy se objevily informace o útoku v provincii Idlíb a že byl zřejmě použit sarin, náš generální ředitel tým aktivoval a už druhý den byl na cestě. Běžně tým sídlí v Haagu, má tři až šest lidí, podle toho, s kolika svědky je potřeba mluvit, a jede na místa, kam to jde. To „kam to jde“ je důležité. Přímo do Chán Šajchúnu se totiž naši lidé nedostali.

Proč?

Bezpečnostní pravidla. Řada našich pracovněprávních předpisů se řídí pravidly OSN, včetně pojištění zaměstnanců, což v zásadě znamená, že pokud daná oblast není kontrolovaná vládou a je divoká, nesmíme tam. Můžeme jet pro vzorky do Damašku, můžeme do okolních zemí. Nebyli jsme ale schopní jet do Aleppa a nemohli jsme poslat inspektory do Idlíbu.

Jak ale v takovém případě vypadá odběr vzorků?

Musíme se spolehnout na to, že se z oblasti budou schopni dostat svědci nebo často i oběti, a někdo bude schopen dodat nám vzorky, které pak předáme k analýze. To se v případě Chán Šajchúnu stalo.

Kdo je ten „někdo“, kdo vám dodal vzorky?

Prostředníci. Nebudu ale zmiňovat konkrétní organizace, jména, nikoho, protože ta situace pro ně není bezpečná. Tenhle typ vyšetřování není populární na všech frontách. Nicméně naši lidé nejsou nijak omezeni v tom, od koho mohou přebírat vzorky, zda od vlády nebo nestátních aktérů. Je to na vyhodnocení inspektorů, jestli jde o pochybný materiál, nebo relevantní vzorek k analýze. V zásadě ale může být jeho dodavatelem i člověk z ulice.

Co všechno sbíráte?

Vlasy, krev, moč, oblečení, někdy i krev a moč zvířat, a pak vzorky půdy. Nasbíraný materiál pošleme do dvou speciálních certifikovaných laboratoří – na této úrovní jich je celosvětově jen něco málo přes dvacet – a ty mají dva týdny na analýzu.

Jak se vzorky dostanou z válečného území do bezpečí, navíc s jistotou, že je cestou někdo nevymění nebo nepoškodí?

Konkrétně o Chán Šajchúnu nemůžu mluvit, protože to vyšetřování ještě není u konce, prozrazovala bych příliš. Obecně platí, že nemáme k ruce speciální jednotky, které se elegantně snesou po laně z helikoptéry, odeberou vzorky a pak je dopraví do bezpečí. V obdobných případech se musíme spoléhat na kontakty na místě nebo v regionu s tím, že v poslední fázi převozu do Haagu vzorky doprovázejí sami inspektoři.

Ukáže zpráva vašich inspektorů na viníka útoku?

Ne. A to je třeba zdůraznit. Naše mise nemá za úkol ukázat na někoho prstem. Tohle má na starosti takzvaný JIM, společný vyšetřovací mechanismus (Joint Investigative Mechanism), což je těleso, které zřídila Rada bezpečnosti OSN. Byli to právě lidé z JIM, kteří na základě našich podkladů a jejich šetření natvrdo řekli, že ve třech předchozích případech použila syrská vláda chlór proti obyvatelstvu a v jednom případě použil Islámský stát yperit.

Ptala jsem se spíš na to, jestli bude možné na základě vaší analýzy jednoznačně prokázat, kdo je strůjcem útoku v Chán Šajchúnu.

To zatím vůbec nejde odhadnout. Bude záležet na tom, kolik se toho našim inspektorům podařilo a možná ještě podaří nasbírat a jak se s tím následně vypořádá JIM. Jeho úkolem je mimo jiné ověřit systém velení syrské armády, respektive těch rebelských skupin. Pro ilustraci, naši lidé incidentů s použitím chlóru nebo yperitu v Sýrii identifikovali celou řadu, k určení jednoznačně odpovědných stran ale došlo následně jen ve čtyřech případech.

Z kolika?

Bylo jich přes deset, z mnoha dalších šetřených incidentů, kde bylo řečeno, že byly použity chemické zbraně.

Proč tak málo?

JIM musí mít ve svých závěrech jistotu, protože minimálně některou stranu konfliktu jeho závěry nepotěší a může je zpochybňovat. V předchozích případech šlo dovodit, že například chlórové bomby byly shozeny z letadel syrské armády, protože v té oblasti letadla a helikoptéry nikdo jiný prokazatelně neměl. Provincie Idlíb je pod kontrolou rebelských skupin a doteď není jasné, jak přesně útok proběhl. Munici ani její zlomky se dosud nepodařilo shromáždit a většinou je potřeba najít nejen látku, ale i její nosiče, munici. Proto náš šéf požádal OSN, ať nám pomůže sjednat přístup do Chán Šajchúnu. Kdybychom mohli prozkoumat místo útoku, vidět přesně terén dopadu bomb, nejspíš by se dalo lépe osvětlit, jak se ta látka k obětem dostala. Snížil by se tím mimo jiné potenciál pro tvrzení, že se OPCW nechala obalamutit skupinou najatých a tučně zaplacených ochotníků v Chán Šajchúnu.

Kdo to tvrdí? Syřané, Íránci?

Nechci jmenovat. Podstatnější je, že už testujeme drony, které dokážou v terénu objevit, zaměřit a vyfotit podezřelou munici. A představa, že dron OPCW jednoho dne doletí na místo činu a nejenže všechno vyfotí, ale i odebere vzorky půdy, také přestává být z říše sci-fi.

Nejsme tu od toho pohánět k odpovědnosti

Sýrie podle řady expertů neodevzdala všechny svoje chemické zbraně. Co všechno OPCW ví o syrském arzenálu?

Opakovaně upozorňujeme na mezery, nejasnosti a rozpory, které provázejí syrské prohlášení o chemických zbraních, jež Sýrie dobrovolně odevzdala k likvidaci. Nesedí objemy látek, samy látky, které byly odevzdány; je tam celá řada otázek, na které Sýrie neodpověděla vědecky či technicky uvěřitelným způsobem.

Kolik chemických zbraní, procentuálně, Syřanům zbývá?

Syřané tvrdí, že nic. OPCW má vážné pochybnosti. Případné množství nepřiznaných zbraní se ale nedá ani zhruba určit, pokud se nedostaneme ke všem dokumentům a podkladům – žádáme o ně syrskou vládu, zatím bezvýsledně –, protože chemické zbraně jsou pohyblivá veličina, záleží tu i na stavu a koncentraci vstupních látek.

Co tedy Sýrie odevzdala?

Odevzdala 1300 tun, které byly převezeny a zničeny – chemickou neutralizací, ne nějakým výbuchem – na americké lodi Cape Ray, která kotvila ve Středozemním moři. Likvidují se nejenom zbraně, ale i továrny a sklady. Poslední tři přiznané továrny na výrobu chemických zbraní v Sýrii jsou teď pod kontrolou IS nebo jiných skupin a jsou na nebezpečných místech, takže nelze provést jejich likvidaci.

Jsou továrny pod kontrolou IS schopny vyrobit chemické zbraně?

Nejsou už schopny vyrobit složitější chemické zbraně, jsou to víceméně prázdné hangáry.

Jak to víte?

Na příslušné území se naši inspektoři dostali, když Sýrie odevzdávala svůj chemický arzenál. Továrny se nestihly kvůli válce zlikvidovat, ale jsou prázdné. IS v minulosti použil v boji yperit. Byl to pravděpodobně hořčičný plyn v surové podobě a ten si zřejmě vyrobili sami a dokážou to zopakovat, protože to není technicky tak náročné. Sarin je naopak technologicky velmi náročný, nestačí na to, obrazně řečeno, dvě baňky a kahan. Rychle koroduje a jde velmi obtížně skladovat. Většinou se vyskytuje v binární sestavě, což znamená, že máte dvě látky, které spolu vytvoří sarin až v okamžiku útoku.

To v podstatě znamená, že sarin použila spíš syrská armáda než opozice nebo islamisté, pro které je obtížnější opatřit si technologicky náročnou chemickou zbraň.

Nemůžu jít za rámec toho, co jsem řekla. OPCW nemá v mandátu určovat pachatele, natož o něm spekulovat. V Chán Šajchúnu byl použit sarin, nebo jeho odvozenina, to už bezpečně víme. Jaké závěry z těchto informací vyvodí členské státy, to je čistě na nich.

Takto řečeno to působí docela depresivně. Jaká je vlastně autorita OPCW?

Záleží na tom, jakou očekáváte autoritu od mezinárodní organizace. My jsme nebyli zřízeni k tomu, abychom hnali k odpovědnosti narušitele zákazu používání chemických zbraní. Náš úkol je dohlížet nad jejich likvidací a snažit se o to, aby se nikdy v budoucnu neobjevily. Tohle mě vždycky trochu „počechrá“, ale my nejsme blaničtí rytíři, kteří vyjedou a ve vlastní režii udělají pořádek. OPCW ani OSN neřídí nezávislé sekretariáty, naše akce jsou přímo závislé na kolektivní vůli a odhodlání států, našich členů.

Asi vás teď taky počechrám, ale z čeho čerpáte víru ve smysluplnost svojí práce, když finálová tečka té práce závisí na momentální politické vůli států?

Na nás se teď hledí hlavně skrz Sýrii, ale málo se ví, že během těch dvaceti let, jež uplynula od založení OPCW, se díky ní podařilo zlikvidovat 95 procent přiznaných chemických zbraní. Mluvíme o zničení 70 tisíc tun látek typu VX, yperit, sarin, tabun, soman, těch největších dryáků, které už nikdy nemohou být použity ani státy, které je odevzdaly k likvidaci, a ani se nemohou dostat do špatných rukou. Málo medializovaným příkladem z nedávné doby je Libye, kde v poušti byly sklady látek pro výrobu zbraní hromadného ničení z dob chemického programu Muammara Kaddáfího. Blížily se tam rebelské skupiny, začínalo to být velmi nebezpečné. Členské státy OPCW se tehdy rozhodly k celkem ojedinělé akci – ve spolupráci s Libyjci dopravily pod dozorem našich kamer chemikálie na pobřeží a odtud je přepravily do Německa, kde se nyní neutralizují jejich poslední zbytky.

Druhou složkou práce OPCW je kontrolovat továrny, které vyrábějí chemické látky snadno zneužitelné k výrobě zbraní. Naši inspektoři jezdí do soukromých firem a ty je musí pustit do svých střev. Vedlo to k obrovskému zvýšení disciplíny států v monitorování nebezpečných toxických látek. Dodnes se udělalo 3400 inspekcí v průmyslových podnicích, ročně je to okolo 230 firem. Japonci nám řekli, že kdyby už v letech 1993–1995 existovala naše úmluva, tak by sekta Óm šinrikjó nebyla schopna shromáždit látky k výrobě sarinu a zabíjet v metru. Je tu navíc ekologická stránka celé věci, která mě přesvědčuje.

Na co narážíte?

Jedna z věcí, kterou jsem tady zjistila, je, kolik chemických zbraní skrývají moře a oceány. Viděla jsem tu děsivé dokumenty, jak se v dekádách po druhé světové válce chemické zbraně, které se považovaly za nepotřebné, naložily na loď, odvezly kus od pobřeží a tam se prostě vysypaly. Po válečcích jela dolů jedna nálož za druhou. Je to problém zejména Baltského moře, kvůli Německu, ale i u kanadského pobřeží, na obou březích Atlantiku a ve Středozemním moři leží bezpočet tun pomalu korodujících chemických zbraní. Teď se chemické zbraně likvidují s ohledem na životní prostředí, je to jeden z principů práce OPCW.

Česku se to nestává často

Jste ředitelkou oddělení strategií a politiky v OPCW. Co přesně je vaším úkolem?

Můj odbor má připravit OPCW na dobu, kdy všechny odevzdané chemické zbraně budou zničeny, a my přesuneme pozornost k prevenci: aby se nevynořily a nepoužívaly znovu – ať už ty tradiční nebo nové. Sledujeme vědecký pokrok a vzděláváme vlastní lidi o rizicích zneužití toxických chemikálií. Aktuálně třeba o chlóru. To sice není látka kontrolovaná dle úmluvy OPCW, ale byl použit jako zbraň a v té chvíli se stává součástí naší práce. Druhá část mých povinností jsou členské státy – připravujeme jim podklady a přinášíme informace, které by je měly zajímat.

Jak jste se na to místo dostala?

Náš generální ředitel, původně turecký diplomat Ahmet Üzümcü, byl v roce 2015 na návštěvě v Praze a já jsem ho jako tehdejší ředitelka odboru OSN na ministerstvu zahraničí měla na starosti. Asi jsem se projevila jako použitelný jedinec, protože po roce mi zavolal jeho tajemník, řekl mi, že budou mít konkurz na volné místo a jestli nechci zvážit přihlášku. Měla jsem výhodu, že moje pozice už je tak vysoká, že se obsazuje podle regionálních uskupení, kdy východní Evropa má svůj počet ředitelů, západní Evropa má svůj, Afrika, Asie, Latinská Amerika také, a hledal se někdo z východní Evropy. Konkurence byla jen regionální, ne celosvětová. Nominoval mě můj stát, poslala jsem životopis a na základě toho mě pozvali k pohovoru.

A na co se vás ptali, když ne na chemické vzorečky?

Na to si pamatuju přesně. Sám můj nynější šéf se mě zeptal, jak bych postupovala, kdyby si oddělení v mé organizaci nechtěla předávat informace. Řekla jsem tehdy něco obecného ve smyslu, že bych použila svoje vyjednávací schopnosti, a když jsem nastoupila, došlo mi, proč se ptal. Mezi mnoha lidmi tady totiž vůle vzájemně sdílet informace není nijak kolosální. OPCW je celkově velmi mlčenlivá a dost z toho je dáno pravidly striktně důvěrného zacházení s informacemi ve zdejších útrobách. Vymohl si to v době vytváření úmluvy chemický průmysl výměnou za to, že naši inspektoři chodí do podniků sbírat informace, jejichž únik by je stál často obrovské peníze. Mnozí to OPCW vyčítají, ale já v tom vidím sílu té organizace. Drží si kredit instituce, která nejedná na ničí objednávku, a strategické informace odsud neunikají.

Česká republika má jako jediný stát EU stále svého nejvyššího politického zástupce, velvyslankyni, v Sýrii. Spolupracujete s českou ambasádou?

Ne. Jednání, která OPCW vede se syrskou vládou, jsou přímá. Sýrie má v Haagu svého velvyslance, regulérně fungující ambasádu, a to je náš první kontakt, na který se obracíme. Když chceme mluvit se Syřany v Damašku, tak také mluvíme přímo s nimi. Nicméně když se ptáte na nás: Česká republika platí mezi členy OPCW za vzorňáka. Nejen že kontrolujeme vlastní firmy nad rámec mezinárodních inspekcí, ale pod hlavičkou OPCW také Češi trénují ostatní státy v protichemické obraně. Platíme za člena, který zcela plní svoje povinnosti a zároveň pomáhá ostatním. To se nám často nestává.