Neutopili jsme se ani jeden

Na svém blogu na Aktuálně.cz se prezentujete jako „obdivovatel procesů probíhajících ve službách osobní asistence“. Co přesně obdivujete?

Změnu, jíž si rostoucí počet mladých lidí, kteří se osobní asistenci nebo dobrovolnictví začínají věnovat, prochází. Něco, čím jsem si prošel i já sám: Když jsem s tím začínal, byla to pro mě dost zásadní životní změna – pro člověka, který se do té doby zaměřoval jen na své vlastní potřeby. Najednou jsem se ocitl v roli, kdy jsem musel dělat něco pro druhé.

Prý tuhle vaši životní změnu odstartovala tahle příhoda: „To jdu jednoho dne po škole kolem Jedličkova ústavu a na vratech tam visí inzerát, že shánějí dobrovolníky. Tak jsem se přihlásil.“

Bydlel jsem v Podolí a občas jsem tady na Vyšehradě potkával lidi, kteří tlačili někoho na vozíku. Říkal jsem si – tak to jsou dobrý, když tohle dělají. Já tehdy studoval fotku na FAMU a měl už tak nějak dost večírků a veselého života, a když jsem uviděl ten inzerát, zareagoval jsem. S asistencí jsem neměl vůbec žádné zkušenosti, takže když mě vzápětí poslali s jedním vozíčkářem plavat, měl jsem z toho vážně strach a hlavou mi běžely myšlenky – no jak tohle dopadne, vždyť on se mi v tom bazénu utopí…

Jak to dopadlo?

Neutopili jsme se ani jeden. I ten strach postupně zmizel. Osobní asistence je přirozený proces, který člověk vykonává tak nějak automaticky; prostě děláte to, co je v tu…