Nemám ráda Vánoce. Už mnoho let se jim vyhýbám… jako čert kříži. Coby vegetariánku mě od dětství děsí jatka kaprů a kaluže krve na českých chodnících. A jako vzdorná náctiletá jsem na „Veselé Vánoce!“ nejednou iritovaně odsekla: „Děkuji, ale oslavy Kristova narození mi nic neříkají.“ Vánoce jsou přesto v prosinci všude, v přání od politiků, ve školkách a státních školách, v jinak sekulárních hudebních sborech, ve veřejnoprávní televizi.
I přesto, že nejsem křesťanského vyznání a žiju v zahraničí, i po letech se mi vybaví všechny sloky Narodil se Kristus Pán (člověčenství naše ráčil vzíti na se!), a když chci synovi zazpívat něco česky u kolébky, harampádí mysli nabízí Ježíšku, panáčku, dudlaj dudlaj dudlajda. V touze splynout s davem a ve snaze vytěsnit dobu, kdy museli všichni blízcí nosit žlutou hvězdu na klopě, slavíval jeden můj dědeček Vánoce s takovou vervou, že je mi z toho dodnes úzko.
New York v tomhle ohledu dokáže člověka celkem utěšit: dav je tu barvitý. Kolem 60 procent obyvatel se tu hlásí ke křesťanství, ale následuje je 1,2 milionu židů (14 procent populace), pak muslimové, hinduisté, sikhové, buddhisté a do toho všeho se mísí lidé různého původu, ale bez vyznání. (To se dost liší od zbytku Ameriky, kde se k proudům křesťanství hlásí 70 procent lidí, ale všechny menší víry si mezi sebou rozdělí pouhých šest procent, zbytek je bez vyznání.) Manhattan a Brooklyn má tak odhadem skoro pětinu obyvatel, ke kterým se zdejší Santa na saních nechystá. A Queens…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
