Zkušební směna

Dnes ráno se probouzím ještě dříve, než mi zazvoní budík (jako vždy, když jsem z něčeho nervózní). Tentokrát se moje nervozita týká nového pracovního místa.

Doposud jsem pracovala v reklamní agentuře. Jednalo se o docela běžnou kancelářskou práci okořeněnou trochou toho stresu, deadliny, nepříjemnými schůzkami s klienty, prezentacemi a dlouhými hodinami sezení u počítače. Zpočátku jsem na sebe byla docela pyšná – podařilo se mi hned po škole najít kreativní práci v atraktivní firmě, kde je mladý dynamický kolektiv. Postupem času jsem ale začala zjišťovat, že mě tato práce nenaplňuje a postrádám v ní smysl. Protože se tento pocit nedá vydržet moc dlouho, uvažuji poslední dobou nad tím, čemu jinému bych se mohla začít věnovat a co nového bych mohla zkusit.

V půl osmé ráno jsem se měla dostavit na vrátnici jednoho domova pro seniory a zavolat staniční sestře, která mě následně odvedla na oddělení denní péče a vysvětlila mi, co mě dnes v mém zkušebním dnu pečovatelky čeká. Převléknu se do náhradního oblečení, které mi bylo doporučeno si s sebou přinést, a seznamuji se s milou paní A., která mě dneškem bude provázet. Připadá mi, že jsou všichni udivení tím, jak jsem mladá. Ještě než začneme, se všechny pečovatelky a sestry sejdou v jedné z místností a podávají si hlášení o tom, co se dělo v noci a co je dále čeká. Jedna paní prý včera večer zemřela a je vidět, že především pečovatelky, které k ní asi měly nejblíže, to vzalo. Rodina prý všem děkuje a vzkazuje, že kdo chce, může dorazit na pohřeb.

Potom již začíná koloběh činností spojených s přímou péčí o klienty – snídaně, krmení, převlékání postelí, mytí, přebalování, polohování, ukládání, přesun do společenské místnosti, oběd, krmení a tak dále. Já s paní A. máme na starosti pokoj, kde leží tři staré paní. Paní A. mi vše popisuje a názorně ukazuje, nechává mi ale prostor i na to, abych se sama zapojovala a pomáhala. Diví se, že mi nedělá problém především otázka hygieny. Odpovídám, že s tím mám už zkušenosti, protože jsme se kdysi doma starali o babičku. Ostatně myslela jsem, že budu připravená téměř na všechno, ale jak den ubíhal, cítila jsem stále větší tíseň a bezmoc. Nepočítala jsem totiž s tím, že nebudu schopná s klientkami komunikovat – ani ony totiž téměř nekomunikují se mnou. Nedaří se mi z jejich tváří vyčíst, zda to, co děláme, je jim příjemné, nebo ne. Ani na milá slova či pohlazení téměř nijak nereagují. Dokonce se ani nediví, že s nimi dnes manipuluje v podstatě cizí pečovatelka, kterou nikdy předtím neviděly. Paní A. však působí velmi profesionálně a empaticky mi napovídá, co které klientce dělá dobře a na co je zvyklá.

Moje zkušební směna končí už odpoledne, ale ostatní pečovatelky tu budou pracovat až do večera – mají dvanáctihodinovky. Po tom, co se převléknu, ještě chvíli pohovořím s vedoucí oddělení o tom, jak na mě zkušební den působil. Ptá se mě, zda jsem se už rozhodla. Nechávám si týden na rozmyšlenou.

V tramvaji se mi v hlavě točí vjemy, pocity a obrazy a po tvářích mi tečou slzy. Obdivuji ostatní pečovatelky (samé ženy), které jsem v domově potkala a viděla pracovat. S jakou lehkostí, láskou a radostí se o klienty staraly. O pauze na cigaretu jsem dokonce měla možnost slyšet jejich veselé klábosení. Nedokážu pochopit, že v tak smutném a bezvýchodném prostředí si mohou udržet dobrou náladu. Že je to nesemele tak jako mě. Asi jsem na tuto práci příliš citlivá. Nebo je to jen otázka času a zvyku? Už večer se rozhoduji místo prozatím nepřijmout, ale kdo ví, třeba k té práci časem dozraji.

Eva G., 27 let