O Islandu jsem dosud měl jen nejasné představy, velmi povrchně založené na dvou písních z mého táborového mládí. Wabi Ryvola zpíval romanticky, že tam, kde je Island, hoří den jako knot voskovic. Na druhou stranu ten samý zpěvák v jiném songu o stejnojmenné trampské osadě říká – „nechci o něm slyšet, nechci nikdy vidět islandskej kraj“. Když mi proto před časem přišlo pozvání pronést přednášku na Islandské univerzitě v Reykjavíku, reagoval jsem podobně rozporuplně jako klasik české trampské písně. Pozvání jsem přijal, ale cestu odkládal. Letos v půli srpna jsem však přece jen přistál v nejsevernějším hlavním městě na světě, zastavil jsem se tu cestou z konference v USA.
Islandská univerzita nedávno oslavila 100 let od svého založení a v současnosti má okolo 14 tisíc studentů, což není málo v zemi, kde nežije ani půl milionu obyvatel. S padesátitisícovou Univerzitou Karlovou se sice velikostí srovnávat nedá, přesto mě při přednášce mile překvapila mezinárodnější komunita studentů a pedagogů než na našich školách, se zástupci z tak exotických zemí jako Německo, Španělsko, Itálie, a dokonce i Česko.
Říká se, že pořádná univerzita potřebuje zázemí minimálně milionu obyvatel; na Islandu proto lákají lidi odjinud a nabízejí řadu studijních programů v angličtině. Přesto Islandská univerzita ve dvou ze tří nejznámějších akademických žebříčků nepronikla, na rozdíl od největších českých vysokých škol, na bodované místo. Ve třetím z nich, konkrétně v The Times Higher Education…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
