Probrat se k životu
Písničkářka Angel Olsen pohlíží zkoumavě i nelítostně do svého nitra
Nezáleží na tom, kdo jsi nebo co jsi udělal. Stejně musíš ráno vstát a někým být,“ recituje Angel Olsen v prvních vteřinách syntezátorové balady Intern. Její hlas je táhlý a rozechvělý, možná právě ze zjištění onoho rozporu mezi tím, jaký se člověk cítí být uvnitř, a tím, jaké úlohy mu nabízí profese či společnost.
Poté co se devětadvacetiletá introvertní folková písničkářka stala s předloňským albem Burn Your Fire for No Witness hvězdou nezávislé scény, přichází s hudebně pestřejší deskou My Woman. Ta kromě přesných obrazů emocionálních jizev, citové obnaženosti a zjitřenosti přináší i neustále variovanou otázku. Angel Olsen jako by se s každou písní ptala právě na to, jaké má člověk vlastně možnosti poznání sebe samého.
Zpěvačka sice potvrzuje obvyklou šablonu, že autorky v populární hudbě málokdy píší a zpívají šťastné písně, zároveň se skvěle vyjímá v době, která přeje konstrukci vlastního obrazu či osobnosti. Téma identity – ať už ženské, rasové či vykořeněné – prostupuje takřka všemi vrstvami popu od Beyoncé přes Kendricka Lamara po M.I.A. Na rozdíl od nich ale Angel Olsen nepopisuje vnější pohled, nevidí jedince chyceného ve spárech společenských, kulturních a politických světonázorů. Identitu u ní nevytvářejí vnější okolnosti. Naopak nabízí něco staromódně písničkářského, jako je naslouchání vlastním pocitům. Něco, co se ze současné scény v nedávných sezonách vytrácelo, a přitom je to nesmírně důležité: zkoumavý i nelítostný pohled dovnitř.
…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu