Podle jedněch kluci, kteří znásilňovali, kradli, loupili, dělali pasáky mladších dětí a nic než mříže, tvrdá ruka a zákazy na ně neplatí. Když se jim poleví, může jít o život. Podle druhých děti, které mají za sebou traumatické zážitky, potřebují pomoc a bezpečí, nemá smysl je držet v ústavu násilím. Tvrdý tlak jejich stav jen zhoršuje, a zahnaní do kouta mohou být nebezpeční. Kdo jsou kluci z výchovného ústavu v Chrastavě? Má pravdu vyznavačka prvního přístupu, bývalá ředitelka ústavu Markéta Sochorová? Nebo spíš zastánkyně toho druhého Soňa Cpinová, kterou ministryně školství Kateřina Valachová do ústavu dosadila, aby ho chvíli vedla, než 1. září skončí?
Tyč v dětském pokoji
„Když byli Danielovi dva roky, utíkali jsme od jeho otce,“ říká Jana Hrušková, matka dnes patnáctiletého Daniela, který prožil v chrastavském výchovném ústavu rok a půl. „Týral mě i děti, Dana a jeho o dva roky staršího bratra Dominika.“ Vyučená kuchařka, jež se živí uklízením, tehdy žila na sídlišti děčínského předměstí Boletice, typické vyloučené lokality s řadou lidí bez práce, drogami, co se dají koupit na každém rohu, a dětmi, které bezcílně bloumají a lumpačí po ulicích. S Danielovým otcem, majitelem místního autoservisu Milanem Brzákem začala Jana Hrušková žít jako svobodná matka malého Dominika.
Domácí násilí se rozjíždělo zvolna.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu