Drsná žena ze severu

Blíží se pátá ranní, na velkém parkovišti před Dolem Darkov zhruba dvacet kilometrů od centra Ostravy zastavují další a další auta. Na blednoucí obloze se rýsuje ocelová těžební věž. Havíři, většinou muži kolem čtyřicítky v triku a kraťasech, se zastavují u svítícího okénka trafiky. Nákup nemá mnoho variant: Blesk, Sport a cigarety.

„Dnes pracujeme 4. den bez úrazu,“ hlásá velká tabule ve vrátnici. Vývěska na dole, kde pracuje nějakých 1900 lidí, z nichž asi 1300 fárá skoro kilometr pod zem, to oceňuje palcem nahoru. Úrazů tu bylo od začátku roku už přes čtyřicet, tedy v průměru šest měsíčně. Dva horníci zemřeli začátkem roku při otřesu. Právě seizmické otřesy, uvolněná energie, kterou masiv horniny reaguje na to, že do něj člověk zasahuje, jsou černou můrou havířů, nedají se předvídat a jejich následky bývají fatální. „Chodba je sice vyztužená, ale její spodek zničehonic vyletí o metr dva vzhůru. Materiál začne lítat, razící kombajn, který má pětadvacet tun, skočí klidně o metr,“ popisuje otřes Luděk Procházka, šéf odborů na Dole Darkov, který fáral třicet let.

Navzdory nebezpečí, tmě, horku a dusnu pod zemí ale nedá většina horníků na svou práci dopustit. „Šachta je droga, adrenalin,“ říká Procházkův odborový zástupce Vítězslav Sznapka. Oba do dolu nastoupili před třemi desítkami let, tedy ještě v době, kdy tahle práce byla protežovaná. Horník nemusel na vojnu, bral třikrát tolik, než by si vydělal jinde, samozřejmostí byl podnikový byt. „Dělal jsem v karvinské Kovoně za dva a půl tisíce,“ vzpomíná na komunistický režim vyučený strojař Sznapka. „Na šachtě jsem dostal sedm tisíc, dvakrát víc, než v Kovoně brali inženýři.“

Po revoluci Sznapka z dolu odešel. „Bylo mi třicet, šachty se začaly zavírat, řekl jsem si, jsem mladý, jdu od toho,“ vzpomíná. Tři roky se živil na stavbách nebo jako řidič, pak se na šachtu vrátil. „Ta chlapská robota mi chyběla,“ říká. Zlaté dno už důl dávno nemá, horník si na Darkově vydělá 34 tisíc korun hrubého. Zmizela i bouřlivá pospolitost, kdysi byla u každého dolu plná hospoda a někdy se rovnou po flámu znovu fáralo. Jistou chlapáckou výlučnost ale Sznapka cítí dál. „Lidi nevědí, co ta práce v dole obnáší, z padesáti by jich osmačtyřicet uteklo,“ tvrdí. „Když vidím chlapa, jak sedí v Albertu za pokladnou, vždycky mě napadne – ten má asi na sobě tanga. Mám chuť mu říct, měl bys jít dělat pořádnou práci.“