Hirošimské ulice se pozvolna probouzejí. Vedle zelených tramvají, které tu jezdily ještě před výbuchem, míjím kolem sedmé jen pár rozespalých chodců. Všude je zavřeno a pekařství za rohem otvírá až v deset. Starší pán malým košťátkem zametá ulici před svým vchodem, paní naproti si vytáhla na ulici rovnou vysavač a chodník vysává. Kontroluji přesný čas: do výročí výbuchu, ke kterému došlo přesně na den před 71 lety, zbývá pouhých deset minut a mně přeběhne mráz po zádech, i když je třicetistupňové vedro. Řvou cikády a okolní hory se ztratily v horkém, téměř mléčném oparu.
Zahýbám na široký bulvár Heiwa Odori (třída Míru) a plánuji projít branami Míru až do parku Míru. To už ale nestihnu, je 8.14 a do výbuchu zbývá jen minuta. Dívám se na nebe a myslím na včerejší vyprávění paní Keiko Ogury: všichni tehdy touhle dobou hleděli vzhůru, protože po nebi bez jediného mraku prolétalo letadlo B-29, a pozorovali malou černou tečku, která se od letadla oddělila. Na velké obrazovce, která na různých místech ve městě přenáší slavnost k uctění památky zemřelých, začíná odbíjet zvon. Říká se mu tady samozřejmě Zvon míru. Až teď si všimnu, že se lidé na ulici kolem mě zastavili, někdo vstal z lavičky, někdo sesedl z kola. Mají zavřené oči, ruce sepnuté a těch několik vteřin, které zbývají do 8.15, zůstávají ponoření do modlitby. Rozhlížím se kolem a nedokážu si ani představit záblesk, který následoval a roztopil město pod sebou na tři tisíce stupňů Celsia, zničil v deseti vteřinách téměř…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu