Dáma v autoškole

Zvoní budík. V polospánku slyším, že venku je slušný slejvák. No to teda dneska dopadne… Budík zvoní znovu. V sedm tam musím být, tak to abych už vstala. S heknutím a zaťatými zuby se zvednu z postele. Před dvěma dny se mi zablokoval krk a nemůžu otáčet hlavou. Ještě navíc. Kdo vymyslel zkoušky v autoškole v sedm ráno, říkám si, když do sebe rychle házím snídani.

Vyrážím na cestu a s malým zpožděním, které si jako dáma mohu dovolit, mířím na místo určení. Všichni už tam jsou. Sedáme do auta, já dozadu, ten kluk, co to dělá se mnou, jde první a sedá si za volant. Vypadá na patnáct. Nebo jsem já už moc stará. Učitel si sedá vedle řidiče a komisař dozadu ke mně.

„Takže, nebudu toho moc říkat. Jedeme bezpečně, rozumně a s rozmyslem. A hlavně, používejte u toho mozek.“ „Slyšela jste, Eliško?“ obrací se na mě zepředu můj učitel. „Používejte mozek!“ Co? Trochu zaskočená jeho poznámkou a jako jediná žena v autě odvětím: „Tohle je sexismus!“ Komisař, který vypadá, že ho moje odpověď pobavila, se na mě podívá: „Co tím myslíte?“ „No jako proč to říkáte mně a ne taky jemu?“ a ukážu na kluka přede mnou. „Vy máte problém se sexem?“ ptá se komisař. „No to teda nemám.“

Kdybych mohla otáčet hlavou, tak se mu při této odpovědi blbě podívám do očí. Takto jenom koukám dopředu a dál radši nic neříkám. Auto se rozjelo. Vjíždíme na hlavní silnici.

„Jste úplně blbá! Vy v tý hlavě snad nic nemáte!“ vracím se v myšlenkách ke včerejší jízdě. „Co si to dovolujete?! Snad mám právo na chyby, ne?“ chtěla jsem říct. Ale neřekla. Blbeček. Koukám z okénka, jak prší, a přemýšlím. Nejsem nějaká zarytá feministka, ale udělat kurz autoškoly a zachovat si ženskou důstojnost není snadné. „Mám tady zahnout?“ ptám se při jedné jízdě. „Kam byste zahýbala? A jestli chcete zahnout se mnou, tak to až dojezdíme. To klidně.“

Jedné holčině se dokonce stalo, chudince, že když se jí komisař u zkoušky zeptal, jaké doklady má mít jako řidička vždy u sebe, s jistotou vyjmenovala: „Řidičský průkaz, občanku, malý techničák a menstruační kalendář.“ Prostě uvěřila panu učiteli, který si z ní dělal srandu, když ji to v autoškole učil. Prý aby se vědělo, kdy může.

„Na příští světelné křižovatce pojedeme doprava, mladý muži,“ koriguje komisař naši jízdu. Za chvíli zastavujeme na benzinové pumpě a měníme si místa. „Tak se nám předveďte, Eliško.“

Odjistím auto, zařadím jedničku a jedu. Komisař vypadá spokojeně. Kontroluji zrcátko, teď blinkr a zařadit se do levého pruhu. Učitel mi potajmu zašlapuje brzdu, když přehlédnu třicítku. Na pokyn odbočím a vracíme se zpět do autoškoly. Zastavím, vypnu motor, vyřadím, zajistím auto a vyndám klíčky. Dojeto.

„Víte, chtěl jsem říct,“ vysvětluje mi pan komisař svůj komentář na úvod jízdy‚ „chtěl jsem říct: teď při zkoušce používejte mozek, a ne p…“ Jo aha. Když se loučíme, mám pocit, že bych měla něco říct, něco významného na obranu své dotčené důstojnosti. Ale nějak mi scházejí slova a asi by to stejně nemělo smysl. Tak si jen podáme ruce. Když odcházím, stihne ještě pan komisař dodat: „A víte, že je s vámi opravdu sranda, Eliško?“

Je devět hodin ráno. Spěšně otevírám deštník, který jako dáma nosím vždy s sebou, a mizím. Ještě že tu zkoušku nemusím dělat znovu.