Strach, láska a netopýři v Rio de Janeiru

Jedu se podívat na jednu z našich firemních zakázek v severní části města. Firma, pro kterou pracuji, staví pro místní mobilní telefonní operátory telekomunikační síť. Před olympiádou finišujeme, a tak si chci na vlastní oči ověřit, co mi kolegové o našich instalacích říkají.

V oblasti Duque de Caxias vidím policejní kontrolu. Projíždím a dívám se policistovi do očí. Ukáže na mě. Přichází tradiční dohadování o platnosti mého mezinárodního řidičského průkazu, ale dnes je výsledek jiný – místo obvyklé domluvy chtějí peníze. Přisedají si ke mně do auta a jedeme hledat bankomat. Nevím, jestli jsou policisté praví, nebo falešní, vzpomínám, že přátelé o falešných policistech mluvili.

Vystupujeme z auta. Dívám se na automatickou pušku policisty stojícího přede mnou. Je krásně čistá a vypadá naleštěně a také další dva policisté mají všichni takové stejné, velmi hezké zbraně. Vybírám denní limit na kreditní kartě z bankomatu, abych se mohl vykoupit z policejního přepadení někde v severní části města, když vtom se mezi policisty protlačí drobná špinavá žena s děckem v náručí, stoupne si přede mě a natáhne ruku. S úrovní cen v několikarychlostní ekonomice různých částí města by tady mohla za tenhle obnos v klidu žít několik let. Jeden z policistů zakroutí hlavou a odstrčí ženu, vezme balík bankovek a strčí si ho beze slova do kapsy. Ptám se, jestli dostanu nějaké potvrzení. Podívá se na mě překvapeně a řekne, že ne. Říkám si, že to byli asi praví policisté. Falešní by se určitě s…