Oči na provázku

S kým jste se na Velké čínské zdi „svázala“?

S Ondrou Zmeškalem a Honzou Bauerem. Oba přišli o zrak v dospělosti, Honza se navíc nenechal srazit na kolena ani roztroušenou sklerózou. Tenhle maraton jsem si „osahala“ už před rokem a rozhodla se, že bych chtěla vzít na Velkou čínskou zeď i nevidomé běžce. Když jsem se pak vrátila, hodně jsme si o tom s při běhání povídali. No a oni se pro to nadchli.

Takže jste se začali připravovat. Jak?

Hlavně na schodech ve výškových budovách – ale s tím jsem začala čistě z praktických důvodů už dříve, před Velkou zdí. Potřebovala jsem do sebe dostat fyzičku a neměla jsem čas běhat hodiny a hodiny, takže schody jsou v takovém případě přesně ta zátěž, kterou potřebujete. Třicet pater zaběhnete pod pět minut, ale do těla jako byste dostali pět kilometrů.

Když jsme se pak s kluky začali připravovat na maraton v Číně, byla jsem ráda, že je mohu vzít na schody – pro nevidomé je to ideální prostředí. Jsou pravidelné, je tam zábradlí, takže nemusíme běhat na provázku. Já jen běžím první a hlídám čistou trasu, zda tam třeba někdo něco neodložil.

Proč běháte s nevidomými?

Běhat jsem začala na zaoceánské lodi, kde jsem několik let pracovala, měla jsem tam na starosti volnočasový program pro děti. Tam jsem se nechala víceméně pohltit běžeckou vlnou, která ve světě už pár let je. Svůj první maraton jsem zaběhla před třemi roky. Nicméně…