Bankrot po italsku

Luiginu D’Angelovi, elektrikáři na penzi, bylo 68 a s manželkou Lidií žili padesát let v italském městečku Civitavecchia nedaleko Říma. Až do loňského prosince, kdy Lidia našla svého manžela oběšeného na půdě v jejich domě. V dopise na rozloučenou jí napsal, že nedokáže přenést přes srdce ztrátu jejich celoživotních úspor (110 tisíc eur, tedy zhruba tři a půl milionu korun).

Tento smutný příběh rozrušil celou Itálii i premiéra Mattea Renziho, který Lidii osobně kondoloval. Pravděpodobně už tehdy věděl, že tato událost je předzvěstí krize, která může rozmetat životy mnoha dalších lidí, o politických kariérách ani nemluvě. D’Angelo totiž za své ožebračení vinil banku Ertruria, jejímž klientem byl padesát let. Své úspory na radu samotné banky vložil před pár lety do jejích dluhopisů, z šedesátistránkové smlouvy však nevyčetl, že jsou vysoce rizikové a že z cenného papíru rázem můžou zůstat jen cáry.

Ertruria byla už dlouho v potížích, protože stejně jako většina italských bank léta poskytovala štědré úvěry po kamarádské lince, což je v Itálii běžnou praxí, protože tamní banky jsou tradičně úzce propojené s místními politiky a katolickou církví. Z těchto úvěrů se stávaly „špatné“, tedy nesplácené úvěry a časem se jich nahromadilo tolik, že bance začaly chybět peníze.

Loni na podzim Renziho vláda finančně pomohla Ertrurii a dalším třem menším bankám, aby nezbankrotovaly. Jenže v tom čase už platila nová pravidla eurozóny, podle nichž musí každé takové…