Nám folkloristům se strašidla vyhýbají

Etnolog Jan Pohunek (35) je autorem útlé studie Stíny mezi stromy, jež se může stát inspirací třeba pro dovolenou, pokud ji chcete strávit adrenalinově. Přitom není nutné skákat padákem ani se potápět v Karibiku. Stačí zamířit na opuštěná a tajemná místa Čech.

Podtitul vaší knihy Stíny mezi stromy, kterou vydalo Národní muzeum, zní Extravilán v současných pověstech. Co si pod tím představit?

Extravilán je označení pro místa, která se nacházejí mimo trvale osídlenou oblast, mimo zastavěná území, města, vesnice; je to zkrátka to, co je za humny, v lese, v polích. Čas od času se tam pohybujeme všichni – turisté, trampové, hajní, dřevorubci… Některá taková místa jsou přitom označována za tajemná a tradují se o nich ústně předávané příběhy. Lidé si vyprávějí třeba o mihnoucích se nezřetelných postavách mezi stromy, o tom, že když přespáváte někde v lese, máte pocit, že se na vás kdosi dívá nebo chodí okolo a podobně.

Vy jste tato místa a vyprávění badatelsky zaznamenal. Proč?

Téma současných pověstí mě zajímalo již dávno, část výzkumů jsem pak dělal hodně v oblastech spojených s trampingem – večery při táboráku jsou pro vyprávění, jež pobaví i postraší, jako stvořené.

Jde o pestré téma, někdy jsou například pověsti propracované, jindy si jen pohrávají s náznaky. To má tu výhodu, že si do nich každý může dosadit, co si sám představuje, přičemž to tolik nezpochybňuje důvěryhodnost vypravěče; samozřejmě pokud to nepřežene, že potkal třeba bezhlavého rytíře, to by mu dnes uvěřil málokdo. Občas se ale o některých takových místech mluví po generace a místní „strašidlo“ se pak může stát i jejich neoficiálním patronem.

Například?

Z těch novějších je to třeba postava tzv. Černého muže z Branišovského lesa u Českých Budějovic – bytost v klobouku, v plášti, jež se vznáší nad zemí a svítí jí oči. Ale asi nejznámější je Hagen, fantom vápencových lomů Amerika, původně popisovaný jako patron trampů, nebo naopak jako ten, kdo jim škodí – postava, jež se mihne ve štole a ukradne jídlo, někoho zaškrtí či spáchá jinou nepravost. Postupem času se z Hagena stal symbol: dnes si můžete na Karlštejně koupit turistickou známku nebo pohlednici s Hagenem. Což je docela zajímavé s ohledem na to, že podle legendy vlastně jde o nemrtvého nacistu.

S výpravami na „divná místa“ ve městech i mimo ně je v současnosti víceméně spojen trend urbexu s vnikáním do opuštěných objektů, jejich vyfocení a zase zmizení.

A také legend tripping, kdy parta puberťáků vyrazí někam, kde údajně straší, třeba jako ve filmu Záhada Blair Witch. Podobné výpravy jako urbex u nás měly své předchůdce; již v osmdesátých letech existovala společenství lidí, kteří prozkoumávali staré štoly nebo kanalizaci, či foglarovské kluby, jež uskutečňovaly různé „stínadelské“ pátračky po vzoru Rychlých šípů.

Poradil byste, kam se v Česku vydat, pokud se chci bát?

Míst, která mají takovou pověst, je spousta. Za zmínku stojí třeba bývalá chalupa vraha Ivana Roubala zvaná Pohádka, některé zříceniny jako Krašov nebo Hrádek u Úštěka, už zmiňovaný Branišovský les či určitá místa v Brdech. Ale strach je věc subjektivní, někdo se tam může bát, jiný zase spíš obdivuje přírodu a historické památky.

V knize přistupujete k současným pověstem z pozice vědce. Přesto jste nikdy na žádném místě nepocítil nic mezi „nebem a zemí“?

Mně osobně, respektive nám folkloristům, se strašidla vyhýbají. Třeba v kapli na Malém Blaníku, u které se to hemží zkazkami o strašném místě, kde v noci obcházejí přízraky a kde nikdo nedokáže usnout, jsem přespal… a nic. Podobně na brdském Plešivci – jeden nejmenovaný záhadolog ho označuje za chmurné a negativní místo, ale mnoho lidí, třeba trampů, ho vnímá jako krásnou a pohostinnou horu, i když třeba věří, že se tam „něco“ děje. A i pokud na nadpřirozeno moc nevěříte, můžete se té romantické, někdy až poetické stránce věci otevřít.