Dopisy

Doba čichová

RESPEKT 26–27/2016

Nová rubrika V hlavě se mi velmi líbí, ocenil bych ale, kdyby Respekt uvedl alespoň základní parametry experimentů, o kterých píše – zejména počet lidí, na kterých byl experiment proveden, či velikost změřeného efektu. Čtenář právem očekává, že studie, o které píšete, je důvěryhodná – je vaším úkolem buď upozornit na možné nedostatky, nebo psát jen o skutečně průkazných výsledcích (kterých je ale málo).

I další detaily mohou být zásadní – například v textu Doba čichová uvádíte, že účastníci experimentu dokázali „rozpoznat zlosyna se 70procentní úspěšností“, aniž byste sdělili, mezi kolika „podezřelými“ si účastníci vybírali. Sedmdesátiprocentní úspěšnost při výběru z deseti je úctyhodná, při výběru z dvojice nikoli. Text má ale ještě podstatnější problém: 70procentní úspěšnost (při výběru z pěti možností 15 minut po čichovém vjemu) není výsledkem studie, o které píšete, ale starším údajem. Aktuální studie uvádí úspěšnost jen 55 procent. S týdenním odstupem si dokonce účastníci vedli stejně špatně, jako kdyby vybírali pachatele zcela náhodně (viz http://bit.ly/28Id9pZ).

Vzhledem k tomu, že psychologie (ale také další obory) se aktuálně potýká s jistou krizí důvěryhodnosti, by opatrnější informování bylo vhodné – ostatně krize v psychologii (v angličtině „replication crisis in psychology“) by sama o sobě vydala na zajímavé téma.

Martin Černý,

Mikrobiologický ústav Akademie věd ČR

V době míru bych byl nenápadný

RESPEKT 28/2016

Roman Joch by ke stému výročí Československé republiky nejraději vyznamenal „našeho“ rakousko-uherského císaře Karla I. (vládl v letech 1916–1918), neboť zakázal armádě střílet do lidu.

Čeští králové bývali podle našich tradic voleni či potvrzováni stavy zemských sněmů. Ty také dohlížely na to, aby vladaři svévolně neporušovali tradiční svobody země, právní řád a později i princip náboženské tolerance. Což dodržovali i první Habsburkové na českém trůně. Později ovšem jejich lidé porušili Majestát Rudolfa II. z roku 1609 a zlikvidovali princip náboženské svobody i narůstající svobodu myšlenkovou. Po Bílé hoře porušili Matyášovo privilegium z roku 1610, které zaručovalo nedotknutelnost majetku, a zkonfiskovali tři čtvrtiny půdy v Čechách. Pokud Habsburkové dále svévolně a bez souhlasu sněmu zrušili princip svobodné volby panovníka, prohlásili českou korunu za dědičnou pro sebe, prakticky zavedli absolutismus, české obyvatelstvo znevolnili a navíc se neobtěžovali příslušné tzv. Obnovené zřízení zemské, vydané v letech 1627–1628, ani přeložit z němčiny do češtiny, těžko je můžeme pokládat za „naše“.

Dejme tomu, že na korunovaci českým králem neměl Karel I. v hektických válečných dobách čas. Udělovat mu nejvyšší státní vyznamenání České republiky je však, při vší úctě k jeho některým rozhodnutím, asi tak smysluplné jako udělit tuto nejvyšší poctu též „našemu“ někdejšímu komunistickému předsedovi vlády ČSSR Ladislavu Adamcovi za to, že v roce 1989 v pohnutých listopadových dnech nedal střílet do demonstrantů, ale začal jednat s opozicí.

Zdeněk Zacpal, překladatel

To okno už je zavřené

RESPEKT 28/2016

V posledním Respektu mě zaujal článek Ivany Svobodové o osudech lidí, kteří pomáhali parašutistům před i po  spáchání atentátu na R. Heydricha.

Vzpomínám na vyprávění svého tchána a tchyně, kteří bydleli v Biskupcově ulici na Žižkově, ve stejném domě jako paní Moravcová, pan Wolf (domovník, který pouštěl parašutisty po zavírací hodině do domu a také jim přebarvil vlasy) a rodina Ruthových; Ruthovi měli dva syny, jednoho odvleklo gestapo a druhý, snad gymnazista, se oběsil v Krčském lese. Všichni, o kterých píši, zahynuli během heydrichiády.

Můj tchán, Miroslav Novák, měl na rohu Ohrady obchod s potravinami, kávou a čajem a schovával pro paní Moravcovou potraviny, na které neměla lístky, což bylo přísně zapovězeno a snad za to byl i trest smrti. Nevěděl, pro koho paní Moravcová potraviny potřebuje, a radši se na to ani neptal. Jednou měl opět připravenou tašku s potravinami, které paní Moravcová chtěla, ale ona si, oproti svým zvyklostem a oproti domluvě, kterou spolu měli, pro ni nepřišla. Můj tchán byl už nervózní, a tak šel k telefonu a začal vytáčet její číslo. Vtom vpadla do krámu sousedka a volala: „Pane Novák, u Moravců je gestapo!“ Tchán rychle položil sluchátko. Vždy byl přesvědčen, že kdyby ho ta paní včas nevarovala, skončil by i se svou rodinou na gestapu. Tchyně vzpomínala, že tenkrát gestapo vyhrožovalo, že pokud se ukáže, že ještě někdo z baráku byl parašutistům nápomocen, zastřelí všechny jeho obyvatele.

Daniela Nováková