Bránili jsme Hrad

Publikujeme rozšířenou verzi textu policisty R. H., který zasahoval na demonstracích během návštěvy čínského prezidenta Si Ťin-pchinga. Text vyšel v redakčně krácené podobě v aktuálním Respektu 16/2016. Totožnost pisatele redakce zná, ale na jeho přání neuvádí jeho celé jméno.

Je parádní úterní ráno 29. března. Vychází slunko a obloha se tváří nezvykle modře. V dýmu levných cigaret kolegové avizují na odpoledne déšť a radí se, co si vlastně vzít na sebe. Vem to čert. Začínáme lehkou instruktáží pro mužstvo našeho útvaru. Je nás něco přes padesát a v prostředí zasedačky nasloucháme pokynům velitele. Opatření má prý vysokou prioritu, jsme profesionálové a tak také budeme jednat, odvedeme perfektní práci… Přestávám vnímat otřepané fráze a koukám z okna na nepatrný mráček, co se vylíhl na obzoru. „Ostřelovači jsou elita, v případě napadení nehledí na následky a střílejí bez určení cíle, vám nezbejvá, než velet: K zemi!“ probere mě ze zamyšlení zaujatý hlas velícího. Parťákovi cukají koutky, léta služby nás ale naučila tvářit se pekelně vážně.

Přijíždí najatý autobus. Do posledního místa jej naplníme a vyrážíme směr centrum. V tomhle čase je samozřejmě provoz v centru Prahy zhuštěný, stání v zácpě velitel vyplňuje motivačními proslovy k mužstvu a nadávkami na špatnou organizaci. Nám však ranní špička dává možnost povšimnout si značného množství policistů postávajících na ulicích a křižovatkách. Poznáváme v nich mnohdy kolegy z našeho obvodu, kteří zde v běžném výkonu služby obvykle nemají co pohledávat.

Na magistrále, před sjezdem k Hiltonu, kde by měla být chráněná osoba ubytovaná, zkoušejí kluci z dopravky uzávěru silniční komunikace; možná je to jen chybně daný rozkaz, každopádně po pár minutách opět extrémně ucpanou magistrálu otevírají. Při průjezdu centrem již ve mně roste pocit, že se celá policejní Praha přesunula k Hradu na bezpečnostní opatření. Zaženu nutkání se dotázat, kdo dnes vlastně tedy slouží v ulicích jiných obvodů.

Dorazíme na Klárov a suneme se z autobusu. Nejsme sami, jsou tu i jiná mužstva, jejichž řidiči se báli zajet blíž k Lichtenštejnskému paláci, čímž nás všechny vystavili pochodu centrem. Připadám si jako na školním výletě, procházíme kolem metra Malostranská, kde si tuhle maškarádu fotí překvapení turisté. Vrážím si kšilt nepohodlné brigadýrky přes oči doufaje, že mě učiní neviditelným.

Po ponižujících několika minutách dorážíme k Lichtenštejnskému paláci – k našemu seřadišti, k místu, které se na následujících několik hodin stane středobodem naší služby. Zde se skupiny čítající asi dvě stě policistů ujímá jakýsi důstojník s frčkami majora, jehož hlavní snahou je seřadit mužstvo do precizního vojenského tvaru. I přes nedostatek motivace policistů se přece jen podaří vytvořit jakousi skrumáž a major zahajuje oficiální instruktáž: „Dneska máme před sebou důležitý úkol. Budeme tu něco dělat, ale nevím co. Budete stát v ulicích, ale nevím kde. Můžete si zajít na záchod, ale nevím kam. Budete mít k dispozici pitnou vodu, ale nevím kdy. Teď se rozdělíme do skupin, ale nevím jak.“

Neodolám a vznesu letmý dotaz, zda si zde můžeme zakouřit. Odpověď „nevím“ mě definitivně dostává do kolen a s otázkou na rtech, zda by se našel nějaký důstojník, který „něco ví“, odcházím k Vltavě, kde si zapaluji cigárko. Po delší době se na místě vyrojí spousta jiných důstojníků různých hodností, kteří pod velením majora rozdělují policejní ovečky do skupin a ty si následně odvádějí neznámo kam.

S parťákem jsem přidělen do skupiny čítající šestnáct policistů, důstojník v hodnosti nadporučíka nám během přesunu dává pokyny k výkonu dnešní služby. Kolona vozidel, ve které se bude nacházet i sám čínský prezident, bude k Lichtenštejnskému paláci přijíždět přes Čertovku pod Karlovým mostem. Naším úkolem je zabránit jakýmkoli atakům, které by mohly – z výhodné pozice na mostě – proti projíždějící koloně nastat. Nikdo taktéž nesmí sejít slavnými schody z Karlova mostu na Kampu.

Tomuto úkolu vcelku rozumím, po příchodu na Karlův most mě však opětovně jímají rozpaky. Na nejslavnější pražské památce totiž zaměstnanci Technické správy komunikací rozmisťují na úseku osmdesáti metrů zábrany podél zábradlí, které mají znemožnit komukoli přiblížit se ke kraji mostu na více jak dva metry. Vzniká úzký koridor pro pěší, v němž do sebe procházející osoby strkají a o zábrany zakopávají. Vskutku veselá podívaná. Pochopil jsem, že po celý zbytek dne bude šestnáct řadových policistů s dohledem dvou důstojníků střežit sotva osmdesátimetrový úsek mostu. Nic nesmí být ponecháno náhodě. Zaslechnu zvuk kroužícího policejního vrtulníku, který nás v následujících hodinách neopustí. Pod pohledy procházejících občanů se začínám potit studem.

První se u zábran zastaví šourající se stařík. Bydlí tady na Kampě, v domě číslo sedm, potřeboval by domů, má to třicet metrů. Pustíme ho? I přesto, že do příjezdu kolony čínského prezidenta zbývá zhruba šest hodin, odpověď nadporučíka je striktní: „Jste-li rezidentem s trvalým bydlištěm v této oblasti, jděte na Klárov, nějaký policista vás možná doprovodí domů.“ Stařík nevěřícně zírá a já zbabělecky odvracím zrak a přeji si, aby to už bylo za mnou. Stařík však není jediný a situace se opakuje; nikdo nechápe a nerozumí, všichni však rezignovaně odcházejí hledat cestu k domovu jinudy.

U zábran zastaví také obtloustlý muž v drahém obleku, jenž se na našeho důstojníka oboří slovy: „Co si to dovolujete? Víte, kdo já jsem? Já tam mám bejt, já jsem velvyslanec!“ Nadporučík znervózní a autoritativně jednajícímu muži otevře zábranu. Dostávám pokyn doprovodit bývalého velvyslance v Kazachstánu a Kyrgyzstánu Bedřicha Kopeckého k branám paláce a přemýšlím o dvojím metru spravedlnosti a o stařičkém obyvateli Kampy, který se ještě teď možná šourá pomalou chůzí směr Klárov. (Pozn. red.: Bedřich Kopecký je nyní velvyslancem ČR v Číně. Jeho jmenování na tento post bylo loni na čas pozastaveno, neboť v životopise zatajil, že pracoval v osmdesátých letech pro komunistické tajné služby.)

Z pokračujícího pocitu hanby mě vytrhne povel důstojníků: „Kolona se blíží, uzavřete Karlův most!“ Nevěřícně pohlédnu na parťáka, jestli slyšel to samé co já; odpovědí je smích a kroucení hlavou. Snažíme se lehce vzdorovat, není to přece zapotřebí; žádná závadová osoba se zde nenachází, vše probíhá v klidu a navíc je tu policajtů víc, než je zdrávo… Nezájem, Karlův most se uzavírá, kolona během dvaceti vteřin projede, most se otevírá až po deseti minutách a my pokračujeme ve stanoveném úkolu.

Od rána vnímám dění ve vysílačce. Spousta chaosu a nedorozumění, jasně dané pokyny, které se následně ve zmatku odvolávají. Nic nezvyklého. Zaráží mě však četnost informací směřujících k operačnímu důstojníkovi a týkajících se například vyvěšování tibetských vlajek. Zní to, jako bychom si konečně definovali nepřítele. Skupiny, které se pohybují kolem Hradu, jsou označovány za ty, co jsou „pro“, a ty, co jsou „proti“. Marně vymýšlím, která skupina je která, a v duchu se ptám: Proč? Vše přebije zpráva o čínské vlajce, která se na Hradčanském náměstí uvolnila z držáku a hrozí, že by mohla spadnout. Operační důstojník okamžitě na místo vysílá pracovníky Eltoda, aby vše dali do pořádku a vlajka se vrátila na své místo. Prapor mezitím budou střežit dva policisté. Nevěřím svým uším a věnuji provozu na vysílačce větší pozornost.

Probíhají různé demonstrace. Nejvýraznější je ta na Hradčanském náměstí. Kalousek zde očividně řádí jak ďas a populisticky vyhrožuje proražením zátarasu. Operační, zaslechnuvší politikovo jméno, autoritativně a otcovsky nabádá policisty k tomu, aby proti davu nezakročovali, se slovy: „Násilí nic neřeší, prioritou je diskuse!“ Brečím smíchy. Zatím však, po opětovném uzavření Karlova mostu, čínský prezident odjíždí z paláce přes Čertovku na Hrad.

Vysílačka náhle zapraská – vozidlo Octavia, táhnoucí za sebou billboard s Havlem a dalajlámou, jezdí prý po Hradčanech. Operační naléhavě vysílá hlídky do terénu, aby vozidlo našly a provedly pečlivou prohlídku osádky vozidla a vozidla samotného. Následuje asi půlhodinové běsnění, během kterého různé policejní hlídky nahánějí jedno civilní vozidlo, jehož řidič se v podstatě ničeho nedopustil. Policisté vozidlo zastavují, operační důstojník opět zdůrazňuje, že příslušníci provedou důkladnou prohlídku se zaměřením na technický stav. V duchu přemýšlím, kdy jsem naposledy slyšel operačního důstojníka zadávat konkrétní pokyny v případě běžné kontroly motorového vozidla. Je mi blivno a celý den nebude lépe.

Důstojníci stále drží opevněný Karlův most, i přesto, že čínský prezident je už dávno pryč. Ulice jsou stále uzavřené, ačkoli se sem dotyčný nevrátí. Tibetské vlajky vzbuzují v policejních funkcionářích hrůzu i přesto, že o Tibetu slyšeli pravděpodobně poprvé před týdnem, v rámci příprav na toto opatření.

Na Hradčanském náměstí to vře, podle počtu nasazených policistů čítajících několik stovek odhaduji, že se do Hradu snaží dobýt početná ozbrojená guerilla doposud skrytá v petřínských houštinách. Omyl, stále se jedná o dav znepokojených, avšak vcelku poklidných demonstrantů. Policejních sil a prostředků zřejmě ale pořád není dostatek, přijíždějí posily. Naši jednotku díkybohu nechávají funkcionáři na Kampě. Hlouček důstojníků se radí, co s námi. Major se s někým radí po telefonu, rozhodovat je holt těžké.

Nakonec, v pozdní večer, nás ženou zpět do autobusů, kdybychom byli náhodou potřeba jinde. Cestou na oddělení velitel mého útvaru děkuje mužstvu za perfektně odvedenou práci. Poslouchám jej a v duchu si říkám, že jsem se nikdy nestyděl za policejní uniformu tolik jako dnes.

Čtěte více