Bránit demokracii

Spolehlivější lakmusový papírek koaliční stability, než je poslanec Ludvík Hovorka, bychom těžko našli. Pamětníci si možná vzpomenou, že tento nenápadný lidovec proslul za Topolánkovy vlády jako vytrvalý kritik vládních návrhů a že kvůli němu každých pár týdnů už už hrozil rozpad tehdejší koalice ODS, KDU-ČSL a zelených. Politik, jehož občasnou umanutost obtížně rozdýchávali i jeho straničtí kolegové, sedí ve sněmovně pořád, ale dnes o něm téměř není slyšet. „Ono je to totiž výrazně jiné,“ říká Hovorka. „Jak tím, co se nám ve vládě daří prosazovat, tak tím, jak tahle koalice funguje. ODS s námi vůbec nediskutovala.“

Hovorkův klid tak s trochou nadsázky naznačuje, že koaliční roztržka, do které se teď dostali lidovci s Babišovým ANO, nebude mít tak fatální následky, jak by se mohlo z ostrých vyjádření zdát. Ale i když lidovci na odchod z vlády vážně nepomýšlejí, koalici přesto nastávají bouřlivější časy.

Druhý Mnichov

Lidovcům se před dvěma lety do vlády moc nechtělo. Právě po jedné sezoně mimo sněmovnu oslavili návrat do poslaneckých lavic a vedle obav, že vládní odpovědnost tuto znovu nabytou pozici rozkolísá, je brzdilo vědomí vlastního „zelenáčství“. Ve čtrnáctičlenném poslaneckém klubu měl větší zkušenost s vrcholnou politikou právě jen zmiňovaný Ludvík Hovorka, který předtím strávil ve sněmovně dvě volební období. Jenže alternativní varianty vládní koalice by zahrnovaly buď komunisty, nebo rasistický Úsvit, takže vedení KDU-ČSL rozhodlo, že se vládní…