Nikdo nemá právo nebýt urážen

 Před deseti lety jeden z největších dánských deníků Jyllands-Posten uveřejnil karikaturu proroka Muhammada s bombou v turbanu. V muslimských komunitách po celém světě vyvolalo zveřejnění protesty, byly napadeny ambasády západních zemí v Sýrii a Libanonu i křesťanské kostely – a při protestech zemřelo přes 200 lidí. Flemmingovi Rosemu, jenž v té době v deníku pracoval jako editor kulturní sekce a otištění karikatury prosadil, tato událost změnila život – od té doby je pod čtyřiadvacetihodinovým dohledem ochranky stejně jako redakce. Rose se stal zaníceným i kontroverzním obhájcem svobody projevu; toto téma diskutuje na přednáškách a konferencích – vždy za přísných bezpečnostních opatření – po celém světě.

Od vraždy 12 novinářů v redakci Charlie Hebdo uběhlo osm měsíců. Co se vám honilo hlavou, když jste se tenkrát o tragédii dozvěděl?

Mezi rokem 2005, kdy náš deník uveřejnil karikatury Muhammada, a lednem 2015, kdy došlo k útoku na redakci Charlie Hebdo, je jeden rozdíl – velmi dobře si pamatuji, jak jsem před deseti lety sledoval v televizi, jak hoří dánské ambasády, a vůbec, ale vůbec jsem to nechápal. Že mohou být miliony lidí bez sebe kvůli karikatuře působilo tehdy naprosto surreálně.

V roce 2015 jsem už ale věděl velmi dobře, co se děje. Byl jsem v šoku – oběti jsem znal a některé byly mými přáteli, cítil jsem s nimi silnou sounáležitost. Ale překvapený jsem nebyl – i my v redakci Jyllands-Posten jsme žili celé ty roky v obavě, že se něco takového jednou může stát.

Co vás v roce 2005 k rozhodnutí otisknout ve vašich novinách karikaturu Muhammada s bombou v turbanu přivedlo?

Doslechl jsem se, že dánský spisovatel Kåre Bluitgen chystá biografii Muhammada a že už celé měsíce nemůže najít žádného kreslíře, který by byl ochotný ji ilustrovat, protože Korán zobrazování Proroka zakazuje. To mě velmi zasáhlo, že autocenzura v Dánsku a strach z otištění obrázku Proroka pokročily tak daleko. Jako editor sekce kultury v Jyllands-Posten jsem proto navrhl, abychom otiskli karikaturu Muhammada od našeho kreslíře Kurta Westergaarda a pokusili se tak otevřít debatu o autocenzuře, o tom, zda skutečně v kulturních kruzích existuje a zda se zakládá na skutečném, nebo domnělém nebezpečí.

Nebyli jste první, kdo karikatury Muhammada zveřejnil. Několik měsíců před vámi vyšla v dánském deníku Politiken kresba, kde byl Prorok vyobrazen jako pacient psychiatrické kliniky. Proč až ta vaše vyvolala celosvětové protesty a stovky mrtvých?

Někteří říkají, že to bylo titulkem „Muhammadova tvář“, který explicitně poutal na to, že na té kresbě je skutečně Prorok. Podle mě to ale souviselo spíš s tím, že v muslimském světě byli lidé, kteří z toho chtěli udělat velkou událost a vyvolat spor. V Pákistánu, Egyptě, Kataru a v Saúdské Arábii byli politici a imámové, kteří chtěli využít tuto kauzu pro své vlastní politické cíle, a spojila se s nimi i skupina imámů v Dánsku. Ačkoli jsme nebyli první, kdo karikatury zveřejnil, toto byl první případ, který se stal globálním.

Jaké politické cíle máte na mysli?

Uvedu dva příklady. Jedním z těch, kdo vedli na podzim 2005 kampaň proti Dánsku a Jyllands-Posten, byla egyptská vláda. Blížily se tam listopadové parlamentní volby, v nichž se měla Mubarakova vláda utkat s Muslimským bratrstvem. Kritiku karikatur Mubarak využil k demonstraci toho, že on je tím, kdo skutečně hájí islám, nikoli Islámské bratrstvo. To samé se stalo v Palestině na přelomu ledna a února 2006, kde na boji proti karikaturám postavil svoji kampaň Fatah proti Hamásu.

Promítlo se to nějak do prodeje Jyllands-Posten?

Prodej se nám prakticky nezměnil – část lidí předplatné zrušila, ale přibližně stejně čtenářů přibylo. Hlavní je, že jsme nepřišli o zadavatele reklamy, byť se zaměřujeme na ekonomickou žurnalistiku a velká část našich čtenářů pochází z podnikatelských kruhů, s nimiž jsme měli v této souvislosti střet. Saúdská Arábie totiž po otištění karikatur uvalila na dánské výrobky embargo. Vedli jsme s dotčenými firmami četné veřejné debaty, kde jsem opakoval jediné: mohlo by se zdát, že zatímco já nemohu vykonávat práci novináře, aniž by v Dánsku byla svoboda slova, oni bez téhle svobody mohou v Saúdské Arábii svoje mléko a sýry klidně prodávat. Jenomže – čím to je, že dánské firmy jsou tak konkurenceschopné, zatímco Saúdská Arábie není schopna svoje zákazníky sýrem sama zásobit? Podle mě to se svobodou slova a demokracií souvisí – v Dánsku je totiž možné jít za šéfem a říct mu, že je nutné změnit výrobní postup, protože vyrábíme šunt. Právě ta možnost zpětné vazby, kladení otázek a vyjádření svého názoru ke konkurenceschopnosti Dánska přispívá.

Ty debaty byly ale samozřejmě nepříjemné, šéf jedné mlékárenské firmy, která prodává v Saúdské Arábii, si stěžoval, že kvůli nám musel propustit dvě stě lidí. To embargo mělo ještě jeden důsledek – Arla, jedna z našich největších mlékáren, dala do arabských novin reklamu, že se tamějším zákazníkům omlouvá a že s otištěním karikatury nesouhlasí. Jenomže když se to dozvěděli Dánové, začali Arlu naopak bojkotovat doma v Dánsku.

Takže země jako celek se k vašemu činu stavěla kladně, s pochopením?

V roce 2006 byla podle průzkumů veřejného mínění mírná většina Dánů toho názoru, že otištění karikatury byla chyba. Avšak letos, po útocích na Charlie Hebdo, se 66 procent lidí vyslovilo pro to, že šlo o správné rozhodnutí.

Jak ten případ změnil práci ve vaší redakci?

Reakce redakce byla překvapivě jednotná, nesetkal jsem se s žádnou kritikou svého rozhodnutí a nevím o tom, že by někdo z kolegů kvůli karikaturám a tomu, jak redakci jejich otištění ovlivnilo, odešel. Máme ale v práci ochranku a řadu bezpečnostních opatření, která nás stojí hodně peněz, a jdou z našeho – nikoli státního rozpočtu.

Jak tehdejší rozhodnutí změnilo život vám osobně?

Nechci odkrývat detaily, ale žiji samozřejmě s určitými bezpečnostními opatřeními. Mnohokrát jsem čelil výhrůžkám. Jedna z nich je veřejně známá, a mohu o ní tedy hovořit. V roce 2009 byl zatčen americký Pákistánec David Headley na cestě z Chicaga do Kodaně. Jde o muže, který naplánoval a řídil bombové útoky v Bombaji v roce 2008. Když byl zatčen – šlo už o jeho třetí cestu do Dánska –, vyšlo najevo, že šel po Kurtu Westergaardovi, autorovi naší karikatury, a po mně,jako po člověku, který její otištění navrhl a prosadil.

Tajné služby mě neustále sledují, přesto se snažím dělat a říkat věci, které chci, jako by to tak nebylo. Jakmile bych totiž teroristům umožnil rozhodovat o kvalitě svého života a příliš se vědomí nebezpečí poddával, přiznal bych jim vítězství. To, že jim ho dopřát nechci, mě motivuje, abych se strachu nepoddal.

Kromě toho, že vás doprovází ochranka, se tedy váš osobní život po té karikatuře nijak nezměnil?

Do řady zemí nesmím jet, nedostanu vízum. Pět let mě například odmítali pustit do Ruska. Mohlo by to být i kvůli mým kritickým textům vůči Rusku, ale jsem si poměrně jist, že to bylo spíš kvůli karikaturám – ten zákaz přišel až po nich. Snad urážku Muhammada interpretují jako neúctu k náboženským symbolům obecně, těžko říct… Každopádně to byl docela problém, protože moje žena je Ruska, žil jsem v Moskvě coby zahraniční korespondent jedenáct let a mám tam řadu přátel.

Co se bodyguardů týče, naučil jsem se chovat, jako by kolem mě nebyli. Děti jsou dospělé a nežijí už doma, moji ženu to ale samozřejmě obtěžuje. V osobní rovině však paradoxně mělo ono rozhodnutí i pozitivní přínos. Moji rodiče se rozvedli, když mi byly čtyři roky, žil jsem s matkou a s otcem jsem nebyl v kontaktu řadu let. Když se tohle všechno stalo a já se stal veřejně známou osobností, mnoho lidí mi veřejně dávalo najevo, že mě nesnášejí. Tehdy jsem najednou dostal od otce dopis. Měl o mě strach a navrhl, abychom se setkali. Měl jsem za ty roky spoustu otázek, na které jsem tak konečně získal odpovědi.