Vlastenec proti krasoduchům

Minulý týden v úterý dodýchal nakladatel Ladislav Horáček, a to doslova – umřel na oboustranný zápal plic, přičemž do poslední chvíle kouřil jako tovární komín. Stejně jako nehleděl na životosprávu, nehleděl ani na jiné stránky fyzické existence; peníze pro něj byly prostředek, ne účel. Dalo by se říct bohém – kdyby ovšem za ním nebyl ohromný kus práce, která měla celospolečenský význam.

Na otázku, co pro něj znamená vydávat knihy, odpověděl: „Vlastně celý život jsem chtěl dělat knížky, a s tou strašlivou zkušeností normalizace jsem měl jedinou touhu: být samostatný, aby mně už nikdo nemohl dávat úkoly, které byly stupidní, tak nesmyslný, že se z toho člověku vařil mozek. Kapitalismus v podobě rodinné firmy, která zaměstnává pár kamarádů, práce založená na důvěře mezi lidmi, práce, která lidi baví, protože má smysl, je to, co mi naprosto vyhovuje.“

Jednou padne

Narodil se a vyrůstal na pražských Královských Vinohradech, v rodině do komunistického převratu poměrně movitých měšťanů (babička nechala postavit v Ibsenově ulici vedle vinohradského divadla dům, kde později sídlilo Horáčkovo nakladatelství Paseka i stejnojmenná hospoda). Základní a střední vzdělání získal Horáček ve škole na rohu Korunní a náměstí Míru, kde je dnes Arcibiskupské gymnázium. Po maturitě v roce 1965 se přihlásil na matfyz. Prolezl první ročník, ale studium vzdal a šel házet balíky na nádraží.

V době pražského jara si podal přihlášku na filozofickou fakultu, kam se podle vlastních slov…