Cesta na rodinný pohřeb

Když člověk vstává za svítání, může do něj vstoupit dobrodružný pocit, že nově příchozí den bude díky tomu něčím neobvyklý. Alespoň já ho vždy mám. Fantazie si ale nestačí ani škrtnout – léta školního systému můj mozek zdokonalila natolik, že se bez větší námahy okamžitě aktualizuje a připomene správný obsah dne. S celou naší rodinou dnes vyrážíme, do slova a do písmene, přes celou republiku, od jižních hranic až k těm severním, na pohřeb mé tety.

Jako rodilou Moravanku mě už od dětství fascinovalo, že se mámina o patnáct let starší sestra vdala do Jizerských hor, do kraje, kde každoročně odkládala do skříně zimní bundu prakticky ve stejném čase, kdy jsem já ze skříně pomalu vytahovala plavky.

Naše rodina rozvážných (v Čechách by se možná řeklo líných), přesto temperamentních (v Čechách by se možná řeklo hlučných) Moravanů se poskládá do auta s minimálním zpožděním. Chvíli za Brnem sjíždíme z dálnice. Těžko říct proč, nejspíš hlavně kvůli panoramatům. Jak děda správně poznamenává: „Cestovat dálnicí je jako cestovat letadlem – člověk nevidí žádnou krajinu.“

A tak se díváme – na Žďár nad Sázavou, Havlíčkův Brod… Pak jízdu zkomplikuje objížďka a po chvíli v Hradci Králové zase hlad. Máma odmítá dovolit naší početné rodině jíst v autě, je jedním z těch lidí, kteří se nejvíce vyděsí pohledem na drobky na koberci, i když je to koberec v autě. A na oběd v restauraci nemáme čas.

Do Jablonce nad Nisou přijíždíme ve chvíli, kdy z původní dvouhodinové rezervy zbývá sotva deset minut. Decentně se přivítáme se zbytkem rodiny, jak si žádá smuteční atmosféra, a za chvíli už se otevírají dveře do kremační síně. Pláč mě přemůže hned v prvních chvílích při kladení věnců a kytic k rakvi. Proti pohřbům (ani svatbám) nic nemám, je to důležitý a důstojný rituál. Jen mi vadí, když se o blízkém zesnulém vyjádří během pěti minut vedoucí pohřebního ústavu (či kdo to vlastně je) a za dalších pět minut jsme spolu s dalšími pozůstalými taktně vyhnáni z místnosti rezolutním dozněním závěrečné písně z kazeťáku.

Až na trachtě v rozhovorech s ostatními členy rodiny, kteří si na tetu pamatují jinak než já, si můžu sama pro sebe prožít „poslední rozloučení“. Za jejího života jsem se s tetou rozloučit nestihla. Jak také, bylo jí jen málo přes šedesát. Co však stihla ona, bylo předat mi spoustu… čeho vlastně? Ani ne tak názorů, jako podnětů k zamyšlení. Ani ne tak dovedností, jako důkazů, kolik toho člověk může umět. V mnohém jsme spolu nesouhlasily. Třeba když mi bylo něco kolem třinácti, vypárala mi půlku mého rozháčkovaného batohu, protože se nemohla přenést přes to, jak ledabyle to dělám. Ten batoh jsem nikdy nedokončila, hlavně ze vzdoru, aby si náhodou nemyslela, že na mě její výchovné metody platí.

Cestou zpátky se v autě rozrosteme ještě o tátu, který byl na služební cestě a na pohřeb přijel rovnou z letiště. Ujímá se řízení a vybírá jinou zpáteční trasu, avšak opět mimo dálnici. Na okolních polích zrovna kvete modře mák. Všichni známe (nejen) z pohádek mák s červeným květem, takže pohled na modré lány nás překvapí a zaujme. Táta říká, že ten modrý byl uměle vyšlechtěn kvůli výnosnosti, nekvete moc dlouho a že máme vlastně štěstí. Takže všichni upíráme zraky z okna a cítíme se kapku výjimečně.

V Poděbradech si projdeme kolonádu, tentokrát už máme čas i na večeři. V restauraci dostanu při pohledu do jídelního lístku snad poprvé v životě chuť na poctivý hamburger a hranolky. A tak se, já Moravanka, cpu americkým hamburgerem na poděbradské kolonádě a jako už tolikrát v životě mě napadne, kolik se toho dá v té naší malé zemi za jeden den zažít a vidět.