Žil jsem nevyváženě

Nebývá časté, aby čeští politici mluvili o svých vážných nemocích. Šéfa Senátu přepadla zcela nečekaně a doteď se z ní dostává. Jejímu pojmenování se sice vyhýbá, ale na zdejší poměry hovoří o těžké životní chvíli nezvykle otevřeně.

Jak se vám daří?

Aktuálně dobře. Jsem takový pasivně věřící člověk a tak můžu říct: „Zaplať Panbůh, kdyby to takhle vydrželo.“

Nemoc na vás dopadla náhle, na operaci jste musel prakticky ze dne na den. Jak jste to, že něco není v pořádku, vlastně objevil?

Normálně, bylo mi špatně. Ale nechtěl bych to až tak rozebírat. Vrátil jsem se z náročné cesty do Maroka, která byla skutečně nabita jednáními a kromě krále jsem mluvil s šesti ministry a představiteli regionů. A pak, po příjezdu to najednou začalo a muselo se to řešit akutně. Lékaři mi oznámili asi po měsíci, že jsem zdráv a že mi pro jistotu naordinovali zajišťující léčbu, kterou nyní podstupuji. Samozřejmě není jednoduchá.

Co se vám honilo hlavou, když jste se dozvěděl diagnózu?

První bylo odstranit bolest, která byla poměrně velká, takže o ničem dalším nepřemýšlíte. Ty obavy samozřejmě potom přijdou, když ty utišující prostředky začnou působit a přemýšlíte o těch věcech.

O čem?

Přemýšlíte, proč se to stalo a kde jste udělal chybu.

A k čemu jste došel?

Že jsem pětadvacet let jel naplno. Myslím, že tam byla taková ta nevyváženost a že to prostě tělo už nevydrželo. Hodně jsem se věnoval práci ve svém regionu, proto jsem také byl čtyřikrát zvolen, a především jsem se v minulosti hodně věnoval práci v odborech a to mě rovněž stálo hodně sil. Tam to bylo daleko složitější, protože třicet tři odborových svazů udržet pohromadě není jednoduché. To není jenom, že se utkáváte s vládou a se zaměstnavateli, ale je to především velké shromáždění uvnitř.

A další věc, já jsem se skutečně v poslední době angažoval i v sociální demokracii a několikrát mě řada lidí žádala o nějaké stanovisko nebo pomoc. Takže já jsem toho řešil docela dost, i když jsem to neříkal novinářům. Do toho mně před dvěma lety zemřeli oba rodiče, sice už staří, vedle nichž jsem bydlel v domku, a je tam po nich velké hospodářství, které vždycky bylo v pořádku, takže jsem se o to samozřejmě musel s bratrem starat. Rodiče na mě byli hodně fixovaní, takže to na mě také zapůsobilo, zkrátka bylo hodně věcí, jež se mi v poslední době udály.

Na co jste myslel ve chvílích, kdy vám bylo nejhůř?

Víte, to je věc, kterou bych si ponechal pro sebe. Samozřejmě že to je psychický náraz, ale pro mě byla a je velkou oporou moje manželka. A já jsem věřil, protože lékař, který mě operoval, na mě působil velmi dobře. Musím říct, že jsem od něj dostával v krátké době informace, že to řešení mojí situace je velmi nadějné.

Nenapadalo vás, že byste s politikou skončil?

Ne. Jak mi totiž říká moje manželka – tobě by to chybělo. Já samozřejmě vím, kdy asi v té politice skončím, ale teď se mi to hlavou nehonilo vůbec. Prací v Senátu se cítím velmi uspokojen a navíc mi umožňuje nemyslet na to, o čem se bavíme, protože se tady odreaguji.

Změnil jste nějak životní styl?

Samozřejmě jsem tam přidal více odpočinku, shodil jsem nějaké to kilo, doplnil cvičení a tak podobně.

V Americe je běžné, že vysoce postavení politici předkládají veřejnosti své lékařské zprávy, aby každý mohl posoudit jejich kondici a schopnost administrovat zemi. Co vás vede k tomu, že o konkrétní diagnóze nechcete mluvit?

Myslím si, že jsem příliš dlouho nemarodil, jsou tu desítky lidí, kteří marodili delší dobu. A myslím, že je to záležitost osobní a rodiny, tak to v našich poměrech je a já to nebudu měnit. Jsem dnes lékaři označen za zdravého a normálně pracuji. Přicházím do práce v osm ráno a včera jsem odcházel asi v půl deváté večer. Dělám všechno, co je třeba, řídím Senát a myslím, že je na mně vidět, že jsem v dobré kondici.

Je tento mandát váš poslední?

To neříkám a nikdy jsem neřekl. Říkám však, že nehodlám v politice být tak dlouho, až budu za tím stolem usínat.

Díváte se dnes na českou politiku jinak než před nemocí? Vidíte něco, co jste dříve neviděl?

Ne, já to vidím pořád stejně. Samozřejmě si člověk musí víc uvědomovat, že má jenom určité fyzické a duševní schopnosti, ovšem to je věc, které se stejně neubráníte. Ale jak říkám, to může potkat každého a mnoho lidí to potkalo. Každé třetí onemocnění u nás je už tohoto typu, takže mě nepotkalo nic mimořádného, co by nepotkalo i jiné lidi, a velké části z nich se to podaří překonat a normálně dál pracují. S tou léčbou, kterou já mám, chodí lidé normálně pracovat i manuálně.

Bavíme se o nemoci, jejíž jméno ani nechcete vyslovit. Proč?

Mám velkou pokoru, proto o tom nechci mluvit. Já bych nerad, aby někdo získal pocit, že na základě té nemoci chci ze sebe dělat nějakého hrdinu a že jsem něco překonal. Nikdy bych nevyslovil, že jsem něco porazil a podobně. Může to potkat kohokoli, kdo se dnes cítí báječně a zítra se může dozvědět, že něco takového má.

O jaké pokoře mluvíte?

Vždycky říkám, že člověk se má chovat tak, aby se kdykoli mohl otočit a měl čisté svědomí, že neudělal něco, co bylo špatně, něco, v čem byl úmysl někomu ublížit. A nemá pokoušet přírodu, těžko se to vysvětluje. Uznávám věci, které se týkají duševního života, že člověk má žít v určité harmonii, a základ vidím v rodině.

Absolvoval jsem to také

Na konci minulého týdne došlo k ostrému sporu mezi ČSSD a ANO. Andrej Babiš na jednoho z vašich poslanců vytáhl kompromitující složky nadepsané jeho jménem, což vzápětí odsoudil premiér jako bezprecedentní zastrašování. Bude to mít nějaký dopad na fungování vlády?

Byl bych docela nerad, kdyby se na tom vláda rozpadla, protože v současné době nevidím moc jiných alternativ ze stávajícího poměru mandátů v Poslanecké sněmovně, který byl voliči rozhodnut. Ideální by bylo, kdyby pan Babiš a lidé kolem něj korigovali své chování, postupy a jednání. Vyvolat totiž teď předčasné volby by nemuselo být pro sociální demokracii ideální. Ono by to nemuselo být ideální ani pro hnutí ANO, ty volby by mohly dopadnout poměrně patově.

Takže se nebude dít nic?

Nakonec tím rozhodujícím subjektem, který zase rozdá mandáty a určí sílu politiků, budou občané v příštích volbách. A to nemusí být jen ty do Poslanecké sněmovny, ale mohou to být nadcházející krajské volby, doplňující volby do Senátu a podobně. Přál bych si, aby si veřejnost všímala, jak se kdo z nás chová a dávala si ty věci do souvislostí.

Překvapilo vás jednání pana Babiše?

Po pravdě ani ne. Mně se to totiž přihodilo v drobet mírnější podobě zhruba před rokem na koaliční radě. Bylo to v době, kdy jsme se bavili o obsazování správních a dozorčích rad státních podniků. Andrej Babiš byl proti každému jménu, se kterým jsme přišli my nebo KDU-ČSL. Tehdy jsem s ním měl výměnu názorů, řekl jsem mu, že takhle nemůže kádrovat, když je v koalici, že bychom se na ničem nedohodli. On se naštval a řekl mi – dejte si pozor na to, co říkáte, nebo byste toho mohl litovat. Velmi výrazně na to zareagoval předseda Bělobrádek, který to razantně odmítl, že na takové poměry nejsme zvyklí, že by se neměly zavádět. Zastal se mě i premiér.

Jak jste ta slova pochopil?

Řeknu po pravdě, že jsem o tom přemýšlel a že jsem to považoval za velmi vážný signál, neboť to zapadalo do takové té mozaiky, o níž se hovořilo, že pan Babiš používá nebo by mohl používat všelijaké metody a že se kolem něj shromažďují lidé, kteří mají či jsou schopni sbírat informace.

Ptal jste se Babiše, čeho a jak byste mohl litovat?

Ne, já jsem to tenkrát přešel a už jsem s ním o tom nejednal.

Pozoroval jste později, že se výhrůžka nějak naplňuje?

Bylo zajímavé, že se další týden a potom ještě několik měsíců začalo na internetu objevovat, že jako senátor půjčuji peníze. Byla tam uvedena adresa a nějaká firma, přes niž jsem to měl dělat. Začala mě zavalovat řada občanů s žádostí o pomoc. A pak mě pan Kohout, což je známý mystifikátor, označil za člověka, který mu vydal průkazku do Senátu, což rovněž nebyla pravda. Děly se mi další takové příhody, jež se mi předtím nikdy nestaly.

Dáváte je do souvislosti s Andrejem Babišem?

Nedávám, ale samozřejmě mě zarazilo, jestli by to s tím nemohlo souviset, že mi někdo komplikuje život a vytváří o mně nějakou image, která mě může poškodit. Bylo to totiž v době, kdy se blížily senátní volby.

Co jste udělal pro to, abyste se ve věci vyznal?

Nepátral jsem po tom. Já jsem to oznámil policii a policie mi sdělila, že není schopna dopátrat, kdo dezinformace vytváří a šíří.

To vám neřeknu

Po mnoha letech je ČSSD opět u moci. K čemu přístup k moci využíváte?

Samozřejmě k prosazení programu, to je přece zřejmé. Já jsem se zúčastnil přímo přípravy koaliční smlouvy a vyjednávání o programovém prohlášení vlády, což je prakticky program sociální demokracie. S nějakými malými korekcemi se ten program docela daří naplňovat.

Co ale vlastně chcete? Zemi úřednicky spravovat, nebo ji zlepšit či reformovat?

Podívejte, takhle jednoznačně to přece podle mého názoru nelze pojmenovat. Samozřejmě musíte tu zemi spravovat, nesete za ni odpovědnost, občané tady žijí, musí fungovat věci veřejné. To znamená, že musí fungovat veřejné služby, o což se snažíme. Jde nám však také o reformy. Já vím, že někdo nepovažuje za reformu, že se zruší druhý pilíř důchodového pojištění, jde ale o úhel pohledu. Z toho svého vidím, že díky tomu můžeme posilovat ty dva zbývající. Co se týká daňové oblasti, usilujeme o stabilitu, o niž jde především podnikatelům.

Vláda se však jeví jako hodně nehybná, spíše ruší, než něco sama vytváří.

Já si pamatuji, když nám Mezinárodní měnový fond asi před patnácti lety doporučoval určité postupy a když se potom ukázalo, že ty postupy nejsou dobré, a my jsme jim na odborech vytýkali, že nám to radili. Řekli na to: „My radíme, ale nezodpovídáme.“ Víte, tady je jakési falešné volání po neustálých reformách. To není náš cíl.

A co jím tedy je?

Spravovat zemi tak, že má stabilitu, hospodářské výsledky a životní úroveň.

 To zní neurčitě. Jaké jsou tři zásadní kroky, které vaše vláda udělala, aby zlepšila život v Česku?

Vy se mě stále ptáte, jako bych byl člen vlády, ale já jsem především předseda Senátu.

Jako jeden z nejvyšších ústavních činitelů máte přece vliv i na vládu.

Můžu vám říct, že se znovu rozjela proinvestiční politika, sjednotily se instituce, které venku propagují Českou republiku, posilují se zastupitelské úřady o obchodní zástupce. Prostě jsme ofenzivní, díky čemuž by se měl v budoucnu udržet poměrně robustní zahraniční obchod, z čehož by řada lidí mohla profitovat. Hospodářská krize ukázala, že musíme rozšířit portfolio naší obchodní činnosti i do dalších zemí. Je sice výborné a jsme rádi, že máme tak silné obchodní vztahy s Německem. Ale začali jsme, a někomu se to nemusí líbit, dělat i otevřenější hospodářskou politiku vzhledem k Číně, Vietnamu, Turecku. Vedle toho, směrem dovnitř, se snažíme omezit zneužívání sociálních dávek, zejména na ubytovnách. Od čehož si slibujeme stabilizaci xenofobie, která nám začíná v některých oblastech narůstat. A tak dále.

To jsou takové spíše drobnosti, jež nepřesahují jedno volební období.

To nejsou drobnosti. A podívejte se také do jiných oblastí. Dnes i podnikatelé, zejména ve stavebnictví a další, mluví o tom, že se opravdu změnila nálada. Samozřejmě že oni nebudou říkat, že to udělala sociální demokracie, ale je to prostě tak. Zase můžete namítnout, že je to detail, ale ono je to podstatné, protože když bude nálada taková, že se lidé budou bát zítřka, tak samozřejmě začne vnitřní poptávka a vnitřní spotřeba stagnovat a půjde dolů. My jako sociální demokraté jsme zemi zklidnili a právě to vytváří pozitivní náladu. K tomu směřuje naše vládnutí.

Švédové se před časem shodli na celonárodním cíli vybudovat do roku 2050 společnost, která neprodukuje skleníkové plyny. Teď zcela aktuálně, že vymýtí sebevraždy. Co v Česku brání dohodnout se na nějakém velkém cíli?

Seveřané jsou možná zásadovější a já bych jim přál, aby se jim to podařilo. My jsme spíše zdrženlivější. Já ve velké programové cíle a sliby nevěřím. Po revoluci se slibovalo, že za dvacet let doženeme západní Evropu. A podívejte, kde jsme. V Německu je průměrný výdělek tři a půl tisíce eur, v České republice ani ne tisíc. Lidé se cítí frustrovaní, že řada věcí se nepodařila, a politici raději už moc velkých věcí neslibují, z obavy z jejich reakce.

Nepatří však k práci politika i schopnost nebo snaha veřejnost pro něco nadchnout?

Pro mě je třeba poslání, což jsem naznačil, aby se naše životní úroveň opravdu přibližovala Západu, o což roky svojí prací usiluji. Ale hlasitě bych to dnes už neříkal, protože lidé by mi nevěřili, vzhledem k tomu, že mají špatnou zkušenost.

Z toho vyplývá, že nemá cenu se moc snažit?

Ne, jen že je to obtížné. Takových témat jako Švédové můžeme vymyslet řadu. Jde ale o to, aby to v našem prostředí nebyly vystřelené věci. Jinak politici se tu na druhou stranu snaží domluvit na některých záležitostech, jež jsou důležité. Mluvím například o zahraniční politice. Dnes je velká shoda, co se týká našeho přístupu k migrantům.

A v čem ta shoda spočívá?

Jsme zajedno se zeměmi, které říkají, že kvóty nemají být povinné. Druhá věc je soustředit zdroje a prostředky na oblast Středozemního moře a zemí, odkud přicházejí. To znamená tam napnout síly, i bezpečnostní. Zásadní podíl na rozvratu oblasti, odkud uprchlíci přicházejí, má Islámský stát. Můžete ho dál oslabovat. Dát zdroje těm subjektům, které s ním bojují. A postarat se o to, aby ti lidé na moře pokud možno nevypluli. Protože řešení je určitě spíše tam než tady. O uzavření evropských hranic mluví řada států, takže k tomu to stejně spěje, protože občané nás k tomu donutí. A když bychom byli ti velcí humanisté a pořád říkali: „Musíme jim pomoci, protože jsou to lidé“ – a já to tak také beru, že to jsou lidé a že je třeba jim pomoci –, tak nás nakonec převálcují ultrapravicové směry, které získají politickou moc, a bude to ještě horší.

Kolik by podle vás Česko mělo přijmout uprchlíků?

Já na to nejsem odborník, ani jsem to s nikým v poslední době neřešil.

Nepřemýšlel jste o tom?

Na to vám nebudu odpovídat.

Takhle se politika dělat nedá

Do povědomí veřejnosti jste se v uplynulých letech nejvíc zapsal během tzv. lánského puče, což byl pokus části sociálních demokratů pod vedením jihomoravského hejtmana Michala Haška svrhnout po volbách Bohuslava Sobotku. V té době jste opakovaně a razantně vystoupil na předsedovu podporu, co vás k tomu vedlo?

Takový nějaký smysl pro spravedlnost a fér hru.

Kde jste cítil nespravedlnost?

Věděl jsem, že Sobotka pracuje, že na jednání chodí připravený, že se snaží zapojovat odborné komise, že má systém práce a že hraje jakoby s čistými kartami. Především mi hodně vadilo, že se na grémiu strany i předsednictvu domluvilo, že po volbách bude hlavním vyjednavačem za ČSSD Sobotka a sám Hašek o tom hovořil, že to tak musí být. A najednou, asi za dvacet hodin, bylo vše jinak. Lidé kolem Haška začali říkat, že Sobotka by měl být vyřazen, a já se divil, co se stalo. Potom jsem se samozřejmě dozvěděl o těch Lánech. Takto se politika dělat nemůže.

Politika přece není nedělní škola, je plná zákulisních jednání a dohod. Svého času Sobotka pomohl odstranit tehdejšího premiéra Špidlu, který ho původně vynesl k moci. V čem byly Lány tak odlišné?

To se může stát a já jsem se nakonec se Špidlou také pomalu rozešel, když jsem byl předsedou odborů a on byl předsedou vlády. Ale bylo to jen dočasné, později jsme se opět sblížili, dělal mi poradce a dnes je poradcem právě premiérovi. Lány však vybočovaly v té míře neférovosti. Pánové kolem Haška říkali, že to tak žádají členové ČSSD. Ale to vůbec nebyla pravda, oni to tehdy ani časově nemohli zjistit.

V době, kdy jste proti pučistům vystoupil, ještě nebylo jasné, kdo vyhraje. Nebál jste se, že riskujete svoji další politickou kariéru?

Vůbec ne. Vrátím se hodně daleko zpátky. V roce osmdesát devět jsem byl předsedou dvoutisícové základny v rámci odborů. Když přišli studenti do fabriky, byl jsem v Budějovicích asi jediný, kdo je přijal. Vzal jsem je mezi lidi, svolal jsem zástupce všech dílen a spustili jsme věci. A tehdy mi také vyhrožovali, že dopadnu špatně. V té době se říkalo, že jedou milice do Prahy a já jsem zaujal stanovisko podle svého názoru a svědomí. Ano, začal jsem potom s určitým odstupem přemýšlet, a když jsem přišel domů, řekl jsem manželce: „Jestli se to podělá, tak se musíme sbalit a jít přes kopečky.“ Takže já v takových těch vyhraněných momentech zmobilizuji síly a jednám podle toho, co považuji za správné.

Milan Štěch (62)

Narodil se v Českých Budějovicích v zemědělské rodině. Po vyučení se strojním zámečníkem a absolvování střední průmyslové školy pracoval v závodě Škoda České Budějovice. Nejdříve jako zámečník, pak dílenský dispečer, mistr a předseda odborů. Do listopadu 1989 byl členem KSČ, po něm ČSSD. V roce 1990 byl zvolen do předsednictva Odborového svazu KOVO, od roku 2002 do roku 2010 byl předsedou největší odborové centrály. V roce 1996 se stal ve volebním obvodě Pelhřimov – Jindřichův Hradec senátorem Parlamentu ČR a až dosud funkci vždy obhájil. Nyní pátým rokem vede Senát. Je ženatý a má dvě děti.