Jiný Václav Havel

U příležitosti nedožitých 82. narozenin Václava Havla odemykáme následující esej. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

Seděli jsme u dlouhých stolů na hrázi chránící rozlehlý dům před potokem, který se toho léta změnil v línou stružku. Tenké ruce Václava Havla létaly nočním vzduchem, jak vzrušeně mluvil, až vymrštily jeho tělo vzad a on se skutálel po hrázi do keřů u vody. Byl jsem o dvacet let mladší než on, zdravý a silný, a jak jsem ho podrápaného a potlučeného tahal z toho trní, pochopil jsem, jak fyzicky křehký je to muž. „Promiň,“ opakoval a bručivě se přitom uchechtával.

Téma vzrušené debaty bylo tím pádem uťato, uvědomili jsme si, že je pozdě a jsme opilí. Byl letní večer roku 1986, na té hrázi sedělo zhruba dvacet českých (a pár slovenských) zakázaných spisovatelů, kteří neměli ani tušení, že už za tři roky budou čelit dilematům zcela jiného typu, než jakými se zabývali toho večera. Mluvilo se totiž o tom, zda pobyt v komunistickém vězení dává člověku mravní legitimaci vyššího řádu. Letní vzduch byl nabitý elektrizujícím, přestože nesmírně zdvořilým sporem mezi Ludvíkem Vaculíkem, který ve vězení nebyl a nechtěl být, a Václavem Havlem, který se pobytu za mřížemi vědomě vystavil a málem tam zemřel. Málokdy jsem viděl Havla tak rozčileného: on toto téma neotevřel a cítil se být neprávem podezírán z toho, že snad svojí důslednou obětí vyzývá jiné, aby ji následovali. „Ale nebudu se přece omlouvat za to, že jsem byl v base,“ řekl hořce, než se skutálel do křoví.

Jenže koho dnes zajímají takové detaily ze života disidentů? Jejich příběh, zejména ten Havlův, je sice popsán v mnoha knihách, a přesto je teď vyprávěn několika větami a obrazy, jež veřejnosti vnucuje kdekdo, například Václav Klaus. Tři roky po Havlově smrti se strhl boj o portrét tohoto muže, který je zároveň tváří moderních českých dějin. Není to náhoda: nejde o nic menšího než o výklad těchto dějin, neboť – řečeno s Orwellem – kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost.

Vymazaná vzpomínka

Havlův portrét je tu a tam přemalováván tak, aby vypadal jako vychytralý politik toužící po moci, jenž si celým svým životem pouze rafinovaně připravoval půdu pro to, aby tuto moc jednou uchopil. Smysl takového portrétu je zjevný: z českých dějin má být vymazána vzpomínka na to, že existovali lidé, kteří byli ochotni obětovat svoji vlastní svobodu ve jménu svobody a spravedlnosti pro ostatní (Havel byl odsouzen na čtyři a půl roku jako člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných). Připravenost přinášet oběti na obranu společně uznávaných hodnot, na nichž je založena západní civilizace, byla v Havlově pojetí dějin klíčová. Mimochodem, do velké míry právě proto – a díky Havlovi – nám Západ přiznal právo stát se jeho součástí.

DALŠÍ TEXTY O VÁCLAVU HAVLOVI:

Odkaz Václava Havla: Speciál k roku bez V.H.

Havel pro každého: recenze seriálu České století

Krajina po boji (o Havla): komentář

Havel podruhé bez klausovské optiky: recenze

To vše je nyní v sázce, protože politici v čele s prezidentem Zemanem smysl oběti popírají a tvrdí, že nic – a už vůbec ne svoboda někoho jiného, ať už jde o jednotlivce v případě čínských disidentů nebo celé státy jako v případě Ukrajiny – nestojí za to, abychom se kvůli tomu vzdávali svého pohodlí. To, že se tím současně vzdáváme západní orientace, je vedlejším důsledkem takového postoje, byť v případě Klause a Zemana zřejmě i cílem. V Česku dnes poprvé od roku 1989 nejde o nic menšího než o to, zda tato země zůstane součástí Západu, nebo jestli vystoupí z jeho orbitu do – zdánlivě volného – prostoru mezi ním a Východem.

Překážkou takového geopolitického kotrmelce je ovšem Havel, jehož portrét je v české mysli stále ještě do velké míry autentický. Jenže po zhlédnutí dílu Poslední hurá ze seriálu České století, jejž viděly jistě statisíce lidí a další budou přibývat, už si touto autenticitou nejsem tak jist. Aniž bych podezíral tvůrce Havlova portrétu ze zlých úmyslů (které naopak Klausovi a Zemanovi přičítám), uviděl jsem na televizní obrazovce tohoto muže úplně jinak, než jak jsem ho znal já sám. Viděl jsem buď vychytralého politika, který z touhy po moci zradil principy, jež sám hlásal, nebo nemožného troubu, který je bezmocně vláčen událostmi. Tento muž že měl být mravní a intelektuální autoritou, jež vyzařovala do svého okolí mohutnou vnitřní sílu navzdory své křehké fyzické schránce? Směšné.

Rozumím svůdnosti pokušení předělat Havla na figuru, která je každému srozumitelná díky těm nejtypičtějším vlastnostem, jimž všichni v té či oné míře stydlivě podléháme, jakými jsou sklony ke lži a k ovládání druhých. Vím, že se tomu těžko věří, ale jsem přesvědčen, že Havel prostě neuměl lhát a přímo se děsil myšlenky, že by měl někoho ovládat. Pohrdal touhou po moci, jak jí jen pohrdat lze.

Byl, myslím, rok 1988 a ještě pořád byli všichni přesvědčeni, že komunistický režim přežije 20. století. Kromě mého otce. Sešli jsme se v obvyklé sestavě tentokrát na Hrádečku (policajti nás bůhvíproč nechali být) a on se jal přednášet prorockým hlasem o pádu komunismu. Pak ukázal na Havla a řekl: „A vidím tě, Václave, kráčet Vladislavským sálem ve funkci prezidenta.“

Všichni se smáli – otcův povinný optimismus býval vítaným úvodem do jinak spíše pochmurné debaty o stavu země. Jen Václav Havel vzal otcova slova vážně, protože miloval teoretické výzvy, a pronesl vášnivý projev o tom, proč – bez ohledu na nereálnost takové situace – se prezidentem nestane. On jím totiž nechce být, kromě jiného také proto, že by popřel smysl všeho, co až dosud dělal a co napsal.

Odpovědnost za společnost

Jak tedy rozumět tomu, že se jím víceméně do roka a do dne stal? Václav Havel (a mnozí další) věnoval během života v komunismu veškerou svoji energii obraně lidské důstojnosti, což vyústilo – slovy britského historika Tonyho Judta – do originální myšlenky individuálního jednání „jako kdyby byl člověk svobodný“. Za tuto svobodu se někdy platilo vězením, což je paradox, který je už dnes těžké sdělit těm, kdo tu dobu neprožili. Dalším paradoxem bylo, že trváním na své individuální svobodě se otevíral prostor pro svobodu jiných.

Když však režim padl, ukázalo se najednou, že pokud člověk cítil odpovědnost za společnost – a neznal jsem nikoho, kdo by ji cítil silněji než Havel –, nebylo možné se nadále držet myšlenky individuální svobody a současně nést odpovědnost za její šíření pro jiné. Havel pochopil, že pokud má dát smysl všemu, co až dosud dělal a psal, musí se stát prezidentem, jinými slovy, vzdát se své osobní svobody.

Vím, že se tomu těžko věří, protože většina lidí znala Havla s funkcí prezidenta srostlého, ale jsem si jist, že přinejmenším na počátku vnímal Václav Havel tuto volbu jako oběť. Vynucenou také hrozbou toho, že kdyby se prezidentem nestal on, byl by se jím stal Alexander Dubček.

Byl květen 1989 a v Bratislavě se sešla skupina lidí na pohřbu spisovatele Dominika Tatarky, který mimochodem Havla nesmírně ctil a neřekl mu jinak než „kníže Václav“. Přišel také Dubček, což bylo překvapivé, protože tento muž se dvacet let neukazoval na veřejnosti a vytrvale odmítal i četné pokusy pražských disidentů se s ním sejít.

Poslouchal jsem, jak můj otec Dubčeka přesvědčuje, že tentokrát už je nejvyšší čas uznat, že režim padne pod tlakem zdola a on bude marně čekat na milost shůry – od Gorbačova. „Musíš do Prahy za Havlem přivítat ho na svobodě, uznat, že on je vůdcem opozice,“ naléhal můj otec (Havla právě opět jednou propustili z vězení a Dubček radu mého otec poslechl). Na Dubčekově tváři jsem viděl, že se mu právě bortí svět.

Jsem hluboce přesvědčen, že dějiny střední Evropy by se odehrávaly jinak, kdyby se prezidentem Československa stal Dubček, jehož celoživotní zkušenost pravila, že osudy národů určují velmoci a že jen když bude dostatečně opatrný, Moskva jej možná opět povolá do služby. Jenže Havel chtěl vtisknout Čechům (a Slovákům) víru, že vzdor a „neopatrnost“ se vyplácejí, že národy si samy určují svůj osud, pokud jsou připraveny snášet případné oběti.

Měl jsem několik osobních důvodů si přát, aby se Havel prezidentem nestal. Věděl jsem, že přijdu o možnost sledovat svobodný vývoj jeho mysli po roce 1989, jelikož v prezidentské funkci bude nutně omezena státnickými povinnostmi. Z podobného důvodu jej od nástupu na Hrad odrazoval i můj otec – ten, který jej tam posílal za komunismu. Když jej Havel na ten Hrad zavolal, aby mu dělal poradce, pamatuji si, jak můj otec seděl v kuchyni s hlavou v dlaních a naříkal, že on chce být konečně svobodným člověkem. Jenže Havel byl jediný člověk na světě, kterému můj otec nedokázal odmítnout. Za tři měsíce nato zemřel na onom Hradě na infarkt. V roce 1992 jsem pak Havlovi vyčítal, že zrazuje Slováky, když se chce po rozpadu Československa stát českým prezidentem.

A přes to všechno jsem si jist, že Václav Havel se rozhodl správně a můj otec i já jsme se mýlili. Nejde jen o geopolitiku, jelikož díky Havlovi jsme se ocitli na Západě v čase, kdy se pro to otevřela historická příležitost, která – jak dnes vidíme na příkladu Ukrajiny – nebyla tak samozřejmá. Jde především o to, že Havel dal české společnosti možnost stát se lepší a je už pouze její věcí, zda ji využije.

Pádění myšlenek

Často jsem přemýšlel, z čeho vyvěrala úcta, kterou Havlovi prokazovali téměř všichni, kdo s ním přišli do styku. Nemám jiné vysvětlení, než že se v Havlovi střetla zvláštní kombinace mimořádné inteligence a laskavosti, jíž nešlo odolat. V roce 1983, kdy jsem se s ním setkal poprvé, byl popelavý v tváři a pohublý z vězení a na společné procházce jsme se všichni loudali, aby s námi mohl držet krok. Jakmile jsme však usedli k debatě, zažehly se v něm tryskové motory, jako když startuje raketa. Měl jsem už tehdy nezasloužené štěstí znát dost chytrých lidí, kteří patřili k intelektuální elitě národa, a byl jsem zvyklý na suverenitu, s jakou vládli jazykem. Dodnes si však pamatuji, jak mne ohromil Havlův intelekt a jeho schopnost pojmenovat jevy, jež se stávaly zřejmými až samozřejmými, jakmile je vyslovil.

Když jsem byl počátkem prosince 1989 vyslán do Prahy jako spojka slovenského VPN, sedával jsem s Havlem v kumbále, kde jménem OF sepisoval manifesty (mým úkolem bylo mu připomínat, že hned vedle OF má být také zkratka VPN, kterou vždy s omluvou doplnil). Předcházela tomu debata desítek lidí z OF a Havel jako by mírně duchem nepřítomen naslouchal té kakofonii názorů.

Pak se vytratil do kumbálu (následován Edou Kriseovou a mnou) a začal psát. Zdálo se mi, že přímo fyzicky cítím to šílené pádění myšlenek, které jeho mozek krotil jako splašené stádo koní, jež posléze poslušně vchází do ohrady. Neznal jsem nikoho, kdo by vládl psaným slovem s takovou suverenitou jako on. A slovo, přesně napsaná věta, opřená tehdy o sílu mohutného, nicméně neartikulovaného davu na náměstích, byla tou zbraní, před kterou padl tehdejší režim na kolena.

Jistý Brit Paul Graham, jenž zbohatl na investicích do počítačových technologií a pak se dal na psaní o úspěších v podnikání, měl nedávno zajímavý postřeh, když napsal, že dobří lidé bývají mnohem úspěšnější než ti špatní. Jedním z důvodů je, že „zlo vás dělá hloupým“, a podle jeho zkušeností opravdu úspěšní podnikatelé jsou „hnáni něčím jiným než touhou po penězích, jsou hnáni touhou po zlepšení světa“. Je pravda, píše, že z dějin se mezi úspěšnými lidmi, kteří byli zároveň laskaví, najdou zejména „matematici, spisovatelé a umělci“ a pro dějiny politiky toto pravidlo zjevně neplatí.

Václav Havel byl výjimkou. Jedním ze zázraků roku 1989 byl ten, že v politice mohl uspět i dobrý člověk, jemuž se z duše příčil boj o moc, protože ničí intelekt i duši. Tomu se dnes už těžko věří – tak jsme si navykli vidět svět politiky pouze jako kolbiště, v němž nikdo nemá pravdu a nikdo není dobrý. Možná proto byl Havel ztvárněn v Českém století jako někdo, kdo se vlastně povahou ani intelektem příliš neliší od komunistů, které porazil: aby byl pro diváka uvěřitelný. Jenže co zůstane z našich dějin, když jejich kladné hrdiny vypreparujeme do stravitelné podoby, kde výjimečnost nemá místo?

Má to smysl?

Když jsem s ním v říjnu 2011 mluvil naposledy na oslavách jeho narozenin, bylo nám oběma jasné, že umírá. Jeho oči měly bílý kruh kolem zřítelnic a hleděly kamsi dovnitř. Zeptal jsem se ho, o čem přemýšlí, a on mi se svým typickým ostychem řekl, že přemýšlí o tom, zda svět má nějaký smysl. „Ale myslím, že samotná jeho existence je jistým důkazem jeho smyslu,“ dodal. Byl stále tentýž: po celý život dělal vše tak, jako kdyby jeho život, slova a činy měly nějaký hlubší smysl. Dělal to přesto, že si oním „důvodem existence“ nebyl nijak jist. Odpověď na otázku, zda měl život tohoto velkého muže, který jej do posledního dechu věnoval české společnosti, nějaký hlubší smysl, může dát právě česká společnost.