Zemřel Niki Lauda, hrdina nebezpečných časů F1

Ve věku 70 let v pondělí zemřel trojnásobný mistr světa formule 1 Niki Lauda. Titul získal v letech 1975, 1977 a 1984. Příčina jeho úmrtí zatím není známa, ale měl dlouhodobé zdravotní problémy. Ty zčásti způsobila také nehoda v závodě na Nürburgringu v roce 1976, která Laudu „proslavila“ a při níž málem uhořel. Jeho soupeření s britským závodníkem Jamesem Huntem se stalo námětem pro film Rivalové (2013).  Po konci karéry se Lauda věnoval letecké dopravě, svět F1 ale jeden z nejznámějších Rakušanů nikdy natrvalo neopustil, působil jako poradce u Ferrari, šéf Jaguaru, televizní komentátor a od roku 2012 byl šéfem dozorčí rady stáje Mercedes a jejím nevýkonným šéfem. Při této příležitosti odemykáme následující text o formuli 1 a vývoji bezpečnosti při závodech. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

Michael Schumacher se podstatnou část svého života řítil kamsi vpřed po silnici rychlostí přesahující 300 kilometrů v hodině. Osudnou se mu ale v pětačtyřiceti letech stala nehoda, při níž nejel ani dvacítkou. Sedminásobný mistr světa ve formuli 1 spadl na lyžích a leží už třetí týden v umělém spánku. Tento paradox dokumentuje, jak bouřlivým vývojem prošla sportovní disciplína, v níž zatím nebyl nikdo úspěšnější než on. V divokých začátcích zde zahynulo 50 jezdců, ale v posledních 20 letech ani jeden. I proto se na tuhle bezpečnou středostavovskou zábavu momentálně pravidelně dívá přes 500 milionů lidí.

Silnice nedaleko belgických lázní Spa se vine malebnou krajinou plnou lesů, luk a farem s pasoucími se stády krav. Pastorální idylku náhle naruší řev tmavozeleného osmiválce s oranžovým kroužkem na chladiči, který po rovince uhání rychlostí 305 kilometrů v hodině. V ostré zatáčce stroj náhle vylétne z tratě a vrazí do telefonního sloupu, který ho odmrští ke zdi stodoly. Auto značky BRM řízené skotským pilotem Jackiem Stewartem je otočené vzhůru nohama. Jezdce bolí zlomená žebra a cítí, že mu po těle stéká benzin. Ví, že rozpálený motor může auto proměnit v bombu, je ale uvízlý pod volantem, takže se z něj nemůže dostat.

Pětadvacet minut čeká na pomoc. Zastaví u něj soupeři Graham Hill a Bob Bondurant, kteří jedou ve Velké ceně Belgie ročník 1966 s velkým odstupem za ním. Ani oni s volantem nepohnou. Musí doběhnout k autu jednoho z diváků, půjčí si od nich montážní klíč, povolí volant a konečně dostanou kolegu ven. Diváci mezitím z farmy zavolají sanitku. Když dorazí, sedí v ní jeptiška s lékárničkou na klíně.

„Ležel jsem na zemi na plátěných nosítkách a kolem mě byly všude pohozené špačky cigaret,“ vzpomíná Jackie Stewart v dokumentu Velká cena: vražedná léta, který v roce 2010 natočila BBC. „Naložili mě a vyrazili jsme. Jenže policajt na motorce, který nás doprovázel, nás ztratil a řidič sanitky nevěděl, jak se dostat do nemocnice v Lutychu. Byla to úplná parodie, kdyby to ovšem nebylo tak vážné.“

Velké automobilové firmy milovaly závody na okruzích už před válkou. Ale až v šedesátých letech se z nich stala nejblyštivější motoristická disciplína, která na sebe byla schopná strhnout zájem sponzorů a diváků. Díky přílivu peněz ve Stewartových časech technologie vozů formule 1 dramaticky poskočila kupředu. Původně neohrabané těžké stroje proměnili konstruktéři v čele s Colinem Chapmanem a jeho britskou stájí Lotus v elegantní auta, jejichž podoba není zas až tak vzdálená současnosti.

Motor posunuli dozadu za řidiče a místo těžkého trubkovitého rámu použili samonosnou hliníkovou skořepinu. Vozy doutníkových tvarů tak byly mnohem lehčí, menší a hlavně rychlejší. Díky lepší aerodynamice se auta dostávala na hranu a leckdy až za hranu možností svých pilotů. Bavilo to diváky i jezdce, přestože ve vzduchu neustále viselo riziko vážné nehody. Přeživší pamětníci „vražedných let“ přiznávají, že sport tehdy vnímali jako pokračování souboje pilotů stíhaček, jež sledovali jako děti a kteří se pro ně stali vzorem odvahy. K takovým soubojům ovšem patří, že se z nich hrdina občas nevrátí.

Problém byl v tom, že od sponzorů proudily peníze pouze do vývoje strojů: tabákové firmy chtěly, aby ti nejodvážnější, čili nejrychlejší a nejúspěšnější jezdci, jezdili v jejich barvách, a proto jim financovaly modernější auta. Týmy díky nim byly schopny mladým mužům bez pudu sebezáchovy platit pohádkové honoráře. Zato tratě, na nichž se závodilo, zůstaly víceméně v podobě z třicátých let. Do nich se nikomu investovat nechtělo.

Záběry z té doby jsou tak z dnešního pohledu nepochopitelné. Závodním okruhům chybějí jakékoli bariéry, kolem nich stojí ničím nechránění diváci a mezi nimi se ženou auta, která se co chvíli tříští, vybuchují a vzduchem z nich na všechny strany vylétají utržená kola či řidiči vyhození ze sedadel. Jen v šesté dekádě zahyne 12 jezdců. A smrt se stane tak neodmyslitelnou součástí závodů, že se formulím 1 začne přezdívat „nejrychlejší rakve světa“.

Když se Jackie Stewart vyléčí ze zranění, rozhodne se s tím něco udělat. První krok je ryze praktický: v monopostu si přilepí leukoplastí k volantu montážní klíč, aby ho měl při další nehodě po ruce. Pak prosadí důležitější změny. S ostatními závodníky zakládá asociaci, jež začíná tlačit na pořadatele závodů, aby se – jako tomu bylo ve Spa – nejezdilo v tak zoufale amatérských podmínkách. Společně si najmou ambulanci, která je schopná je přímo na trati dostat z nejhoršího. Tím trojnásobný mistr světa Jackie Stewart odstartoval ve světě nejrychlejších a nejslavnějších automobilových závodů revoluci, jejíž výsledky jsou vidět až dnes.

Bizarní svět

Nebezpečí sem patřilo odjakživa. Drtivou většinu fanoušků formule 1 nejvíc přitahuje právě tím, že pokud v ní chce závodník uspět, musí neustále podstupovat extrémní riziko. Pokud při vysoké rychlosti udělá sebemenší chybu, závod pro něj končí. Vzhledem ke křehké konstrukci aut přitom dlouho platilo, že pro jezdce může snadno skončit nejen závod, ale i život. A dlouho si s tím nikdo nelámal hlavu.

Když v roce 1967 uhoří Lorenzo Bandini při Velké ceně Monaka, závod pokračuje bez přerušení a kolegové musí projíždět kolem auta, ze kterého se nese pach spáleného masa. Vzhledem k tomu, že jsou některé z podniků formule 1 už vysílány v televizi, vytahování Bandiniho mrtvoly z vraku sledují miliony diváků v přímém přenosu. V západní Evropě, kde se tehdy závody těší největší popularitě, jsou ovšem zvyklí na dost otrlou podívanou: záběry z Vietnamu jim koncem šedesátých let přibližují válku přímo v obýváku i s těmi největšími hrůzami.

O rok později se však zabije dvojnásobný mistr světa Jim Clark. Nejlepší pilot tehdejší éry, který nedělal chyby a proslul čistou a nijak zvlášť riskantní jízdou. Jeho lotus vlétne kvůli poruše v německém Hockenheimringu do lesa a Clark si zlomí vaz o strom.

„Nebyla tam žádná svodidla, žádné oplocení, prostě nepředstavitelné,“ vzpomíná Jackie Stewart ve zmíněném dokumentu. Nehoda mezi jezdci vyvolá zděšení: pokud se zabil ten nejnadanější z nich, může se to příště stát každému.

Jackiemu Stewartovi dojde trpělivost. V roce 1969 prosadí, aby závodníci bojkotovali závod ve Spa. To byl klíčový moment: dosud byli pořadatelé zvyklí, že jezdci nakonec ustoupí, protože mají rádi peníze a adrenalinový sport je pro ně jako droga. Jenže oni se najednou v obavách o vlastní život rozhodnou abstinovat.

Spa zmizí z kalendáře mistrovství světa a majitelé ostatních okruhů se bojí, že podobný osud potká i je. Že také oni se příští rok nedočkají statisícových davů a přijdou o tržby. Tratě tak rychle získávají svodidla a silnice od diváků oddělují pevné ploty. To jsou ale pořád jen malé změny. Vývoj vozů totiž opět dramaticky poskočí dopředu. Colin Chapman přijde s vynálezem přítlačných křídel, s nimiž se dají rychleji projíždět zatáčky. Vše se ověřuje až při tréninku nebo závodě, vozy neprocházejí žádnými povinnými testy. Doplatí na to Jochen Rindt. Rakouská superstar své doby, která v sezoně 1970 vyhraje čtyři velké ceny po sobě, nezadržitelně míří za titulem a je považovaná za možného Clarkova nástupce.

Na okruhu v italské Monze se Rindt rozhodne z lotusu křídla sundat v domnění, že bude na dlouhých rovinkách rychlejší. Ve špatně ovladatelném voze však narazí třistakilometrovou rychlostí čelně do ocelových svodidel. Neskončí tak sice v lese, ale výsledek je stejně hrůzostrašný: když opadne zvířený prach, z auta ven trčí zdeformované nohy mrtvého pilota. Že je s formulí 1 něco skutečně v nepořádku, každému dojde na konci sezony: Rindta bodově už nikdo nedostihne, takže jeho vdova, oslnivá finská modelka Nina, převezme se slzami v očích pohár pro šampiona in memoriam.

V reakci na katastrofy postaví Nizozemci v Zandvoortu zbrusu novou trať. Moderní okruh obklopený vylepšenými bariérami se má stát vzorem pro bezpečné závody. Jenže právě zde dojde v roce 1973 k nejskandálnějšímu okamžiku v dějinách tohoto sportu, který je opět přenášený v přímém přenosu do milionů domácností.

Pětadvacetiletý britský jezdec Roger Williamson naráží v osmém kole do svodidla. Náraz mu neublíží, otočí ale jeho hořící auto na záda a Williamson se z něj nemůže dostat ven. Za ním okamžitě zastavuje kolega David Purley. Běží k hořícímu vozu a snaží se ho dostat zpátky na kola, ovšem nemá na to dost síly. Tři traťoví komisaři, kteří stojí vedle, selžou: bojí se plamenů, a tak se drží stranou. Purley vystříká hasicí přístroj, auto však dál hoří a závodník slyší křik dusícího se soupeře. Komisaři se zoufalého zachránce snaží dostat pryč z tratě, on se jim ale vytrhne a vběhne doprostřed silnice, kde se snaží zastavovat ostatní, aby mu pomohli. Marně. V detailním záběru televizní kamery vyčerpaný Purley nevěřícně kroutí hlavou a vztekle mává rukama, zatímco Williamson vedle něj umírá.

Tehdy se závody nepřerušují, ať se děje cokoli. Jedním z jezdců, kteří kolem potácejícího se Purleyho projedou, je i Jackie Stewart. V krvi má tolik adrenalinu, že nehodu ignoruje. Když dojede jako vítěz do cíle, místo gratulace od šéfa týmu uslyší slova: „Williamson je mrtvý. Žádné čestné kolo, jen tichá prezentace.“ Na přehnané emoce se tu nikdy nehrálo, ale Stewartovi zde naplno dojde, v jak bizarním světě se pohybuje. Na konci sezony jako úřadující šampion předčasně ukončí kariéru.

Každý den může být poslední

Kolotoč jménem formule 1 se však točí dál. Jeho popularita neklesá, ba naopak. Někdejší Rindtův manažer a kontroverzní obchodník Bernie Ecclestone se totiž obratně dostane k vysílacím právům seriálu, prodá je do celého světa (ze záznamu jsou k vidění dokonce i v komunistickém Československu) a ze závodů udělá globální televizní podívanou, do níž teče čím dál víc peněz. Na bezpečnost pilotů se ovšem stále příliš nemyslí.

„Každou sezonu startuje 25 pilotů. A každý rok dva z nás zemřou. Jaký člověk může dělat takovouhle práci? Normální člověk určitě ne.“ Těmito slovy začíná loni natočený film Rona Howarda Rivalové a pronáší je zde Rakušan Niki Lauda, jehož osud se měl v sezoně 1976 stát dalším z milníků bezpečnější formule 1.

Mezi závodníky je Lauda, jenž předchozí rok vyhrál titul, známý svým pedantstvím a odtažitostí. Jako největší soupeř se mu postaví naprostý povahový protipól: blonďatý anglický playboy James Hunt. Zatímco zachmuřený Lauda si těsně před závodem v duchu přehrává každý detail tratě, rozevlátý Hunt nosící na kombinéze nášivku „sex – snídaně šampionů“ se rozptyluje sklenkou šampaňského a jointem. Sám o sobě tvrdí, že jezdí, „jako kdyby každý den měl být můj poslední“.

Právě Hunt zosobňuje to, proč se do formule 1 hrnou další a další mladíci, kteří jsou ochotní nahrazovat mrtvé kolegy. Nebezpečné závody jsou pro ně vstupenkou do světa, kde se můžete díky pár vítězstvím stát celosvětově uznávaným hrdinou žijícím si na noze stejně vysoké, jako jsou všudypřítomné krásky pohybující se v depu.

Lauda v šampionátu vede, ale Hunt mu začíná šlapat na paty. V tu chvíli přichází řada na německý okruh Nürburgring. Je to 23 kilometrů dlouhá trať, jíž se mezi jezdci kvůli horskému profilu plnému „horizontů“, po nichž auta létají několik metrů vzduchem, přezdívá Hřbitov. Ráno prší a Lauda před závodem po Stewartově vzoru svolá poradu závodníků a vybízí je, ať nebezpečnou trať sabotují: „Pokaždé když sedám do formule, je dvacetiprocentní šance, že zemřu. S tím dokážu žít. Ale ani s jedním procentem navíc.“

Hunt ostatní přesvědčí, aby vyjeli bez ohledu na déšť. V závodě vede, a když se ho Lauda snaží dohnat, dostane ve 250kilometrové rychlosti smyk, jeho ferrari exploduje a jezdec se ocitá ve výhni 900 stupňů. U vraku zastavují Arturo Merzario a Guy Edwards, kteří Laudu po minutě vyvlečou ze smrtelné pasti.

Zkrvavený závodník leží ve spálené kombinéze na trati. Má vážně popálené plíce, takže v nemocnici raději dostane v bezvědomí poslední pomazání. Pak se ale probere. Pár dní poté, co mu lékaři transplantují kůži z pravého stehna na obličej, vidí v nemocniční televizi, jak Hunt vítězí ve Velké ceně Nizozemska a dotahuje Laudův náskok na pouhé dva body.

Rozrušený pacient se rozhodne boj o titul nevzdat a na mokvající hlavu s chybějícím pravým uchem si nasadí přilbu. Pouhých 42 dní od havárie se znovu staví na start. Nakonec prohraje mistrovství o jediný bod. Ne proto, že by byl pomalejší. Když poslední závod v Japonsku zkrápí monzunový liják, ve strachu z další havárie zastaví v boxech a vzdá. Hunt v extrémních podmínkách dojede a získá tak titul. Televize ale do omrzení vysílají především Laudova slova: Rakušan svým rychlým návratem prokázal odvahu i zarputilost, teď však jako první v historii do kamery veřejně přiznává, že život je pro něj důležitější než sláva.

Zatím poslední

Laudova památná sezona nakonec pohne i s vládcem formule 1 Berniem Ecclestonem. Nürburgring je vyškrtnut z kalendáře, tratě získají dokonalejší hasicí techniku a musí na nich zasahovat profesionální záchranáři. Snaží se i stáje, které začnou vozy vyrábět z tuhé karbonové skořepiny. Ale především se zásadně mění postoje i touhy diváků.

Když v roce 1982 Kanaďan Gilles Villeneuve při tréninku v belgickém Zolderu po nárazu vyletí ze svého ferrari i se sedačkou do vzduchu a zlomí si vaz o plot, jsou diváci u televizí šokováni: jsou blahobytná osmdesátá léta a nikdo se najednou nechce během nedělního oběda dívat na to, jak někdo umírá. Znepokojení jsou majitelé vysílacích práv i sponzoři. O ty poslední jde samozřejmě nejvíc: nejmocnější firmy v závodním světě hrozí, že pokud se radikálně nezlepší bezpečnost pilotů, stáhnou svoji štědrou podporu.

Vedení formule 1 reaguje rychle. Zavedou se povinné crash testy, auta jsou schopná automaticky uhasit motor, na každé trati musí být k dispozici vrtulník. Všichni věří, že s takovými opatřeními se nemůže nic stát.

Platí to osm let, přesně do května 1994. I přes rekordních sedm titulů mistra světa, které získal Michael Schumacher, je za nejlepšího jezdce všech dob považován Brazilec Ayrton Senna. Jeho hraniční styl jízdy byl fascinující. Divoké třesoucí se auto řídil v jakémsi nekonečném smyku, nejlíp je to vidět na mrazivých záběrech jeho rekordní jízdy po městském okruhu v Monaku: úzkými uličkami přímořského letoviska projíždí jen pár milimetrů od svodidel a tam, kde soupeři brzdí, Senna dupe na plyn.

Na jaře 1994 má za sebou tři tituly mistra světa a čeká se, že vyhraje další. Optimistickou náladu však při tréninku v italské Imole ukončí nečekané neštěstí: při svém vůbec prvním startu ve formuli 1 se zabije Rakušan Roland Ratzenberger. Senna je stejně jako ostatní jezdci zdrcen a coby hvězda závodů pořadatele upozorňuje, že trať není bezpečná. Ti ho ale přesvědčí, že šlo o náhodu, a závod odstartuje.

V sedmém kole Sennův stroj v táhlé zatáčce v rychlosti 307 kilometrů v hodině vyjíždí z trati a plnou silou naráží pravým bokem do zdi. Za necelé dvě minuty ke zraněnému přijíždí neurochirurg Sid Watkins, který je k dispozici při každém závodu přímo na trati ve voze Safety Car. Okamžitě startuje vrtulník, nicméně ani profesionálně zvládnutá záchranná operace nepomůže a Senna umírá na následky těžkých zranění, především hlavy. V kokpitu zdemolovaného vozu zdravotníci najdou smotanou rakouskou vlajku, kterou si tam dal na počest mrtvého kolegy Ratzenbergera.

Bez modřiny

V Brazílii vyhlásí třídenní státní smutek. Pohřbu v São Paulu se zúčastní neuvěřitelné tři miliony lidí. Další stovky milionů se na Sennovu smrt dívaly v přímém televizním přenosu. A každý si klade otázku, jak mohl zemřít, když se tvrdilo, že formule 1 už je bezpečná? Ukázalo se, že opatření nebyla zdaleka tak dokonalá, jak se zdálo. Pro Sennu byly fatální dva faktory: bariéry v Imole byly na řadě míst vyrobené z ničím nezakrytého betonu a zranění hlavy jezdci způsobil dosud nevyřešený problém všech závodů – utržené přední kolo.

Šampionát nakonec vyhrál Michael Schumacher a získal tak svůj první titul mistra světa. Místo oslav se ale začalo pracovat na dosud nejrazantnějším zvýšení bezpečnosti. Kola jsou k autům připevněna lanky, aby se nemohla utrhnout. Jezdec může být z vozu vyproštěn i se svou sedačkou obklopenou bezpečnostní vrstvou nezničitelného kevlaru. Z něj je vyrobený také vak v nádrži, čímž se eliminuje riziko rozlití benzinu. Piloti dostávají kolem přilby hradbu, v níž jsou schovaní jak v bunkru. Při nárazových testech musí auto i helma splňovat ty nejpřísnější normy.

Silnice na nových tratích jsou široké jako přistávací dráhy na letišti s únikovými zónami schopnými zpomalit vůz na minimum. Všechny bariéry musí být pokryté měkkým materiálem. V případě havárie na trať okamžitě vyjíždí bezpečnostní vůz, který závod zpomalí nebo zastaví. S napětím se čeká, jak se tato opatření promítnou do nějaké další dramatické havárie.

Dva roky po Sennově smrti narazí krátce po startu Velké ceny Austrálie Brit Martin Brundle do vozu před sebou a ve třistakilometrové rychlosti se vznese do vzduchu. Jeho auto dopadne jezdci na hlavu, pár desítek metrů klouže po asfaltu, narazí do bariéry a po divokých kotrmelcích skončí roztříštěné v únikové zóně. K Brundleovi bleskurychle přibíhá traťový komisař a pomáhá mu vylézt ven.

„Neměl jsem ani modřinu,“ vzpomíná Brundle v loni natočeném dokumentárním filmu s názvem 1. Závod je ihned zastaven, Brundle doběhne zpátky na start za lékařem na kontrolu, vymění si rukavice, přilbu, sluchátka a v náhradním voze vyjíždí do opakovaného startu.

Všem je jasné, že tohle je ono: z divokých závodů plných krve se stává atraktivní a zároveň relativně bezpečná podívaná.

Pod kontrolou

„Chceme vidět něco výjimečného, dech beroucího, něco, co sami nedokážeme. Chceme vidět gladiátory, bojovníky a přiznejme si to, rádi vidíme i trochu krve. Ale nechceme vidět smrt,“ vysvětluje Brundle, jak moc se současná formule změnila od časů Jackieho Stewarta, který za své aktivity pro zlepšování bezpečnosti získal od britské královny v roce 2001 šlechtický titul.

„Nikdy jsem neměl strach, že umřu nebo se zraním. Je to, jako kdybyste měli nebezpečí pod kontrolou,“ dodává britský mistr světa Lewis Hamilton, jenž aktuálně jezdí za stáj Mercedes. Od začátku závodů formule 1 zahynulo celkem 50 pilotů, ale od roku 1994 zatím ani jeden.

Nevýhoda 20 bezpečných let je jasná. Neustálý důraz na snižování výkonů vozů (Senna jezdil s dvakrát silnějším autem, než je dnes povolené) a zlepšování tratí (závody se z Evropy postupně přesouvají na nové okruhy v Asii) vede k tomu, že současné závody formule 1 začínají být pro starší ročníky trochu nuda. Důležitější než lidský faktor – tedy kdo bude mít menší strach vjet do zatáčky vyšší rychlostí – je všudypřítomná elektronika, čímž se ze hry vytrácí napětí, co jezdec se svým vozem tentokrát předvede.

U televizí ale zjevně mezitím vyrostla nová generace, které tenhle klid vyhovuje. Počet diváků ani zájem sponzorů neklesá a otázka dnešních dní je, kdy německý závodník Sebastian Vettel, který v technologicky nejvyspělejší stáji Red Bull Racing loni získal čtvrtý titul mistra světa za sebou, vyrovná či překoná rekord svého krajana Schumachera. Prý mu v tom může zabránit jen fatální nehoda. Všichni však pevně věří, že k té už ve formuli 1 nikdy nedojde.