George Harrison. Za zamčenými dveřmi

Vlastně na tu situaci zareagoval nečekaně chladnokrevně: když pod schodištěm haly svého domu spatřil rozrušeného mladíka, který se k němu řítil s nožem v ruce, začal do nočního ticha prozpěvovat svou milovanou mantru „Haré Krišna Haré Krišna Krišna Krišna Haré Haré“. Michaela Abrama ovšem modlitba neuklidnila, naopak. Georgi Harrisonovi na Silvestra roku 1999 zasadil desítky bodných ran a hudebníka zachránil jen příjezd policie, který po dvaceti minutách ukončil vražednou bitku.

„Občas je obtížné popisovat poslední roky Harrisonova života jinak než jako nešťastný příběh,“ píše britský novinář Grae-
me Thomson v hudebníkově biografii George Harrison.Za zamčenými dveřmi. To ovšem z brilantního portrétu nejméně nápadného a nejvíce zádumčivého exbeatla zbývá pouhých třináct stránek. A předcházející stovky stran rozhodně mají blíže ke štěstí než smutku. Byť si to sám George Harrison možná neuvědomoval.

Dívám se z křídel

Thomson má na kontě životopis Elvise Costella či Kate Bush, další knihu věnoval fenoménu násilného usmrcení v textech populárních písní. V originále loni publikovaný Harrisonův portrét je zatím vrcholem v jeho tvorbě. I u nás už je s čím srovnávat. Nedávno tu vyšly životopisy Harrisonových vrstevníků Boba Dylana, Keitha Richardse či Neila Younga – a Thomsonův příspěvek k dějinám hudby druhé půle minulého století je bez debat nejpropracovanější.

Důvodem je ojedinělá píle při sběru materiálu. V podstatě každý Harrisonův krok je díky nepočítanému množství rozhovorů s jeho blízkými podepřený o originální vzpomínku, která ho dává do souvislostí s vývojem těžce uchopitelného osudu. A nejen jednoho muzikanta: kniha, která se vzhledem k Thomsonovu daru proměnit jakýkoli historický údaj v poutavou historku čte jako román, je v druhém plánu zprávou o tom, co s člověkem z malého města udělá, když se jako puberťák stane celoplanetární celebritou a až do smrti se snaží překročit svůj stín.

Musela to být těžká práce, protože život George Harrisona se pohyboval v extrémních výkyvech: „Hloubavý člověk hledající ve východní kultuře a v lidském nitru jednoduchost, pokoj a osvícení, zároveň vlastnil garáže plné nejrychlejších a nejdražších aut na světě. Domácnost ve Friar Parku v Henley-on-Thames, zařízená v excentrickém a extravagantním stylu, občas oscilovala mezi asketismem mnišské poustevny a mondénním luxusem, jaký by člověk čekal spíše v superdrahých sídlech typu Chateau Marmont. Na nejrůznějších velkých cenách formule 1, které se žádnou spiritualitou rozhodně nevyznačovaly, se Harrison vyskytoval se stejnou přirozeností, s jakou vkleče pečoval o své milované květiny a stromy.“

Harrison byl složitá osobnost a Thomson tíhnoucí v dobrém slova smyslu k psychologizování to bere z gruntu; od dětství v Liverpoolu přes vznik Beatles a léta hudebního šílenství. I kdyby neměl tak citlivou povahu, coby nejmladší člen kapely se vrhnul do světa nejméně připravený. Ostatně při první štaci v Hamburku si coby neplnoletý ještě vydělával ilegálně.

Konec beatlemánie

Jistě, tuhle historii známe, Thomsonovi se však daří přidávat další střípky, především rozbor Harrisonovy role v kapele. Zatímco Starra nikdo nebral vážně a McCartney s Lennonem soupeřili, kdo je víc geniální, Harrison trpěl pocity méněcennosti. Byl výjimečný skladatel, ale málokterá z jeho písní u kolegů zabodovala. Člověk, jenž měl problémy s autoritami, bojoval hlavně s povýšeným McCartneym, který podle Thomsona bral Harrisona jako studiového muzikanta, jehož by mohl nahradit jakýkoli kytarista.

Už sem se Harrisonova biografie čte jedním dechem, opravdovou dynamiku nicméně nabírá s rokem 1968, kdy Beatles natočili Bílé album. Harrison tu má jeden z nejlepších kousků, tesknou píseň o naříkající kytaře While My Guitar Gently Weeps. Naznačil v ní, jak ho trápí poměry v kapele: „Dívám se z křídel na hru, kterou hrajete, sám přitom sedím a nedělám nic, jen stárnu.“ Tahle slova ovšem na desce nezazněla, Harrison je při nahrávání vyškrtnul. Zřejmě nechtěl zhoršovat napjatou atmosféru, která mezi muzikanty na sklonku beatlemánie nastala. Bílé album nahrávali každý zvlášť, potkávali se jen při duetech; a pokud dorazila Lennonova Yoko Ono, Harrison s ní podle životopisu nevydržel v jedné místnosti. Dva roky nato se „volné sdružení tří písničkářů“ rozpadlo.

Lepší já pop music

Nutno znovu připomenout, že Harrisonovi bylo v roce konce Beatles teprve sedmadvacet. Ve stejném věku – a na tvůrčím vrcholu – v té době zemřeli Brian Jones, Janis Joplin, Jimi Hendrix a Jim Morrison. Harrison na rozdíl od nich krizi ustál. Z kapelou odmítnutých skladeb a nově sepsaných písní sestavil All Things Must Pass, první trojalbum v historii rocku. Nahrávka ho katapultovala do nečekané pozice.

Začátek sedmdesátých let ho díky ohlasům kritiky i posluchačů pasoval na nejúspěšnějšího exbeatla a ze skladeb jako duchovní My Sweet Lord se staly globální hity. Krátce nato navíc uspořádal dobročinný Koncert pro Bangladéš, na němž podle Thomsona „pop music objevila své lepší já“. Byla to první akce, na níž se rockové hvězdy snažily vydělat peníze pro rozvojový svět, a Harrisona zastihla po boku Boba Dylana a Erica Claptona v nejlepší formě. Po ní ovšem následoval dlouhý pád.

Thomson má empatii pro každý z Harrisonových počinů, i on však přiznává, že žádné další z jeho alb už větší úspěch nemělo. Věčné přebíhání mezi duchovním a světským světem navíc Harrisona přivádělo do bizarních situací. Americké turné, na němž se místo jeho šlágrů publikum dočkalo neobratného pokusu zpopularizovat ve sportovních halách hru na orientální nástroje, skončilo krachem. Harrison se odreagovával prozpěvováním manter, zároveň ale také na závodech formule 1, kde se proháněl po trati ve voze pilota Jackieho Stewarta. Jeho posledním významným přínosem tak zůstal film Život Briana od skupiny Monty Python, který zaplatil jako producent.

Když mu o dvacet let později Michael Abram zasazoval vražedné rány, podle autora jeho biografie Harrisonovi běžela v hlavě myšlenka: „To snad není možné, že po všem, co se mi stalo, mě nakonec ubodají ve vlastním domě.“ Útok přežil, až za dva roky poté ho v osmapadesáti letech udolala rakovina plic. Pak se dveře jeho života navždy zamkly. Thomson nám však za ně dal nahlédnout poutavou klíčovou dírkou.

Graeme Thomson: George Harrison. Za zamčenými dveřmi
Přeložil Rani Tolimat, 65. pole, 445 stran.