Svět, který skončil včera

Pokud by člověk v této knize zalistoval pouze obrazovou přílohou, bude nejspíš zmatený: na jednom listě obrovský krokodýl, na druhém bouračka, na třetím Johann Sebastian Bach, na čtvrtém příslušník kmene Daniů z novoguinejské vysočiny s pernatou čelenkou. Americký evoluční biolog a kulturní geograf Jared Diamond má skutečně široký záběr. Už dříve se v češtině objevilo několik jeho knih, mezi nimi studie Třetí šimpanz. Vzestup a pád lidského rodu nebo Kolaps. Proč společnosti zanikají a přežívají. A jak naznačují jejich názvy, Diamond se nezdráhá řešit vysoce komplexní témata.

Nyní vychází další studie s ambicí syntetizovat vědění celého jednoho oboru a ještě ho pro čtenáře formulovat tak, aby působilo užitečně v běžném životě. V monografii Svět, který skončil včera totiž Diamond ukazuje, co všechno by se moderní společnost mohla naučit od tradičních kmenových společenství. A tvrdí, že je toho opravdu hodně: od toho, jak urovnávat spory, přes zvládání nebezpečných situací, přístup k dětem a starým lidem až třeba po zdravější stravu.

Divná společnost

Diamondův nápad není nový. Rozlišení tradiční a moderní společnosti je zapuštěno přímo v základech sociologie a už někteří z otců zakladatelů poukazovali na žádoucí rysy tradičního uspořádání světa. Třeba Němec Ferdinand Tönnies zdůrazňoval rozdíly mezi společenstvím a společností, přičemž kladné atributy připisoval spíše tomu prvnímu: lidé ve společenství se navzájem znají, solidarizují spolu, jsou soběstační a neprocházejí tolika osobnostními krizemi, protože jejich identita je vcelku stabilní.

Diamondova kniha jde samozřejmě mnohem dál a v porovnávání tradiční a moderní společnosti je vyváženější, přesto se svým způsobem napájí z téže intelektuální tradice. Zásadní Diamondovou výhodou je ovšem fakt, že na rozdíl od Tönniese (či Rousseaua, který formuloval přímo mýtus ušlechtilého divocha) nesní za psacím stolem, ale mnoho desítek let jezdí mezi novoguinejské kmeny. Ty představují vzácný výzkumný materiál: některé bělocha poprvé spatřily až ve třicátých letech 20. století a přechod mezi tradičním a moderním způsobem života u nich proběhl v časovém rozpětí jednoho života – muži, kteří v mládí vyráběli kamenné sekyry, dnes datlují do mobilu.

Postřehy o jejich životním stylu (doplněné poznatky o dalších kmenech z celého světa) tak poskytují zajímavý protipól ke všem těm sociologickým a psychologickým výzkumům, jejichž účastníci téměř vždy pocházejí ze společnosti, již anglická literatura označuje akronymem WEIRD, tedy divná: západní (Western), vzdělaná (Educated), průmyslová (Industrialized), bohatá (Rich) a demokratická (Democratic); v dějinách nový a neozkoušený typ.

Žádné direkty

Zmíněná bouračka je součástí obrazové přílohy proto, že auto je – s nadsázkou – jediný predátor moderního člověka. Podobně jako se afričtí lovci !Kungové mají na pozoru před starým hladovým lvem, moderní člověk uskakuje před off-roadem. Obojí představuje potenciální nebezpečí a Diamonda v příslušné kapitole zajímá, jak s ním ta která společnost nakládá.

Mezi Novoguinejci si přitom všiml přístupu, který nazývá konstruktivní paranoií. Když se jednou vydal do výše položené oblasti, domorodci, kteří ho provázeli, rázně odmítli spát na místě, jež vybral. Všimli si totiž suchého stromu, který by se mohl v noci skácet a všechny zabít. Diamond argumentoval, že z hlediska pravděpodobnosti je nebezpečí zanedbatelné, později však svůj soud musel opravit. Ne že by suchý strom v noci skutečně spadl, jen si uvědomil, že i malé nebezpečí se stává velkým při častém opakování. Domorodci spávají v lese tak běžně, jako západní lidé usedají za volant, a podle Diamonda by je nikdy nenapadlo zanedbat pečlivou obhlídku tábořiště. Naproti tomu rizika automobilismu se v západní společnosti trvale podhodnocují. Například Američané za největší nebezpečí současnosti považují terorismus, letecká neštěstí a jaderné katastrofy, třebaže to vše za posledních čtyřicet let zapříčinilo méně úmrtí než auta za jediný rok.

Je znát, že Diamond není v první řadě antropolog – na tomto poli se od něj nedají čekat žádné intelektuální direkty. Na Novou Guineu jezdí studovat především ptačí kolonie a poznatky o lidech přibírá během desetiletí cestou. Je citlivým pozorovatelem a zdá se, že zdravého rozumu má na rozdávání, ale náročnější čtenář se může ptát, jestli je například ona konstruktivní paranoia specifická schopnost, nebo zda jde o běžnou obezřetnost. Vypadá to, že nikoli, a na tento jev lze v knize narazit opakovaně:

Diamond je dobrý vypravěč a popularizátor, nicméně místy je poněkud rozvleklý a výtěžnost jeho výkladu není kdovíjaká. Jindy je zase problém v obtížné přesaditelnosti modelů chování. Obecně známá je zkušenost antropologůs domorodými dětmi, které oproti vrstevníkům z rozvinutých částí světa působí neuvěřitelně vstřícně, uvolněně a sebejistě, dříve přebírají odpovědnost za sebe i za druhé a dříve dospívají (ano, takto si Rousseau představoval svého Emila). Jenže podmínky těchto odlišností jsou tak komplexní, že lze jen těžko izolovat ty hlavní a přesadit je do jiné civilizace. Ta západní je vůči dětem vysoce ochranitelská, a třebaže konkrétní rodiče jistě mohou zvažovat, nakolik své děti nechat „na volno“, na společenské rovině pro protekcionismus ve vztahu k dětem existují silné argumenty.

Bacha na cukrovku

Inspirativnější může být tradiční způsob urovnávání sporů. Některým kmenovým společenstvím nejde ani tak o prosazení obecné spravedlnosti, ale o emoční vyrovnání a nalezení společné řeči. Zavádění prvků mediace mezi viníkem a postiženým a vůbec principů tzv. restorativní justice, v jejímž centru nestojí trest, ale obnova poměrů, představuje výzvu, kterou už některé západní země zdráhavě přijímají. Ovšem jako téměř všechno, o čem Diamond píše, má i toto křiklavé protipříklady u jiných kmenů. Běžná je krevní msta, kmenové boje, a co se vztahu k dětem týče, výjimečným není odkládání novorozenců nebo infanticida. V tomto ohledu Diamond nic neromantizuje, jeho kniha však slibuje o něco víc, než nabízí – konkrétních příkladů, co se moderní společnost může naučit od těch tradičních, tu není zase tak mnoho.

A proč je v obrazové příloze slavný barokní skladatel? Bach ke konci života trpěl cukrovkou, tedy chorobou, kterou nekontaktovaní domorodci neznají, podobně jako vysoký krevní tlak a další nepřenosné choroby. Alespoň zde není o čem diskutovat: jídelníček daleko chudší na cukr a sůl a bohatší na vlákniny je konkrétní věc, kterou může převzít každý.

Autor je spisovatel.

Jared Diamond: Svět, který skončil včera
Přeložila Eva Nevrlá, Jan Melvil Publishing, 488 stran