Na padesátilibrovce bude Alan Turing, hrdina dohnaný k sebevraždě

Tvář matematika a počítačového průkopníka Alana Turinga, který se mimo jiné zasloužil o dešifrování nacistických tajných kódů, zvolila britská centrální banka pro novou bankovku v hodnotě 50 liber. V oběhu se má nová bankovka objevit do konce roku 2021. K zasílání návrhů, kdo má na novém platidle být zobrazen,  vyzval Brity v prosinci guvernér centrální banky Mark Carney, který měl pak na starosti finální rozhodnutí o výběru.

Při nynějším představení vítěze řekl, že Turing byl nejen zakladatel počítačové vědy a umělé inteligence, ale i válečný hrdina. Turing na rubu bankovky nahradí vynálezce parního stroje Jamese Watta a jeho obchodního partnera Matthewa Boultona. Bankovka v hodnotě 50 liber je nejvyšší bankovou v oběhu, avšak  velmi málo se používá při denních transakcích. Nová bankovka je plastová, je tedy odolnější a hůře padělatelná.

Po válce byl Turing stíhán za homosexualitu, která byla tehdy nezákonná. V roce 1954 spáchal sebevraždu, otrávil se kyanidem. Bylo mu 41 let. V roce 2009 se dočkal omluvy od vlády za způsobená příkoří. U příležitosti představení nové bankovky odemykáme profil profesora matematiky, jenž vznikl poté, co mu britská královna Alžběta na konci roku 2013 udělila milost. Byla to tečka k omluvě za to, že byl kvůli své sexuální orientaci prakticky dohnán k sebevraždě. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem:

Seznam byl plný tak banálních předmětů, že se na policejní stanici ve Wilmslow u Manchesteru divili, proč je s tím někdo vůbec obtěžuje. Z domu Alana Turinga byla v lednu 1952 ukradena jedna košile, jedny kalhoty, sada nožů na ryby, načatá láhev sherry – v celkové hodnotě 50 liber. Okradený měl tip na pachatele, jenže vyšetřujícímu policistovi se to celé nějak nezdálo, a když na Turinga uhodil, vyšlo najevo, že ho zřejmě oloupil kamarád jeho devatenáctiletého milence. Takto začala poslední kapitola života brilantního matematika, který kromě toho, že položil základy výpočetní techniky, také zásadně postrčil Spojence k vítězství nad nacismem ve druhé světové válce.

Maloměstský policista netušil, koho má před sebou, a bylo mu to nakonec jedno – „sodomie“ a „hrubá obscénnost“ byly podle zákona z roku 1885 v poválečné Anglii trestné a zákon platí pro všechny. Alan Turing nakonec dostal roční podmínku a od vězení ho zachránil jen jeho souhlas s hormonální léčbou, která ho měla zbavit chuti na sex. Místo toho jej zbavila chuti žít.

Devětapadesát let po Turingově sebevraždě – před dvěma týdny, na Štědrý den – se matematický génius dočkal spravedlnosti, když mu britská královna Alžběta udělila královskou milost. Byla to praktická tečka k symbolicky silné omluvě, již Turingovi za „všechny lidi, kteří díky jeho práci žijí svobodně“, poslal v roce 2009 tehdejší premiér Gordon Brown.

Krok se ovšem nedočkal všeobecného aplausu, byť za tento pardon léta lobbovali jeho novodobí následovníci typu fyzika Stephena Hawkinga. Organizace hájící práva gayů a leseb totiž připomínají, že podobný hořký osud potkal za 120 let platnosti zmiňovaného zákona dalších zhruba 50 tisíc Britů a Britek, přičemž asi 15 tisíc z nich je stále naživu. A zatímco třeba muži popravení za dezerci za první světové války už se dočkali hromadné rehabilitace, homosexuálové na státní „promiňte“ stále čekají. Kampaň za jejich očištění teď nicméně dostala nový impulz, protože právě Turingův případ zůstává nejdrásavější připomínkou této nespravedlnosti.

Otec elektrického mozku

Alan Turing nesnášel přetvářku, ale jestli měl jeho krátký život (zemřel v jedenačtyřiceti letech) nějakého společného jmenovatele, byla to nemožnost vyjevit světu okolo svoji pravou podstatu. Narodil se totiž jako homosexuál do společnosti, která láskou ke stejnému pohlaví pohrdala, odmítala ji a tvrdě trestala. Současně to byl matematický génius s vizí, již většina jeho současníků nechápala a jejíž přesnost a objevnost se v plném rozsahu ukáže a potvrdí teprve za desítky let. A do třetice byl Turing válečný hrdina, který ovšem nesměl rozsah a dopad svojí práce nikdy vyjevit ani nejbližším lidem. „Alan Turing mohl během svého života zcela otevřeně mluvit snad jen o své vášni pro šachy,“ píše pouze s mírnou nadsázkou oxfordský matematik Andrew Hodges ve své knize Alan Turing: The Enigma, nejvíce ceněném Turingově životopisu.

Druhý syn státního úředníka sloužícího v Britské Indii byl krátce po narození ponechán u pěstounů v Anglii, protože rodiče měli za to, že horké klima v indickém Madrásu by Alanovi ani jeho staršímu bratru Johnovi neprospívalo. Tohle dítě věrných „služebníků impéria“ také jednou vstoupí se stejnou oddaností a na úkor osobního života do služeb vlasti. Od útlého věku Alan Turing projevoval originalitu myšlení a znervózňoval tím své rodiče, kteří měli za to, že cesta z vyšší střední třídy, k níž se počítali, směrem vzhůru po společenském žebříčku vede skrze tvrdou disciplínu a důsledné respektování pravidel. K tomu v Anglii dvacátých let patřil třeba zákaz dětem z „lepších rodin“ mluvit s vrstevníky dělnického původu, aby se nepřiučily „vulgárnímu přízvuku“.

Základem cesty k úspěchu bylo ovšem vzorné studium na prestižní, draze zaplacené internátní škole. Alana poslali na starobylý Sherborne v Dorsetu, což tamním učitelům přineslo léta frustrace se samotářským chlapcem, který nikdy nebyl učesaný a límeček košile měl věčně potřísněný od inkoustu. Brzy se z něj vyklubal milovník chemických pokusů a zapálený student Einsteinovy teorie relativity a základní křesťanský kánon školy i jí velebené hodnoty jako poslušnost a loajalita u něj stále víc narážely na probuzenou vášeň pro vědu, zejména matematiku.

Jak už to bývá, čím více Turing postupoval ve vzdělání, tím více se ocital mezi „svými“. Takže zatímco Sherborne sotva přežil za neustálých stížností učitelů, na Univerzitě v Cambridgi, kam odešel studovat matematiku, naopak rychle zazářil a v rekordně nízkém věku 22 let se z něj stal „fellow“, seniorní akademik. Ve svých 24 letech, v roce 1936, zveřejnil revoluční myšlenku, která se dnes tak revoluční nezdá, ale tehdy byla průlomová.

Velmi zjednodušeně řečeno přišel s vizí „univerzálního výpočetního stroje“, kterému by bylo možné ukládat nejrůznější úkoly místo toho, aby pro každý jednotlivý úkol vznikl stroj speciální, jak tomu bylo zvykem do té doby. Prakticky tím přišel s konceptem dnes používaných počítačů, jež na základě různých programů vykonávají rozličné úkoly. „A argumentoval rovněž, že cokoli, co zvládne lidský mozek, zvládne také stroj,“ píše Andrew Hodges. „Mluvil o elektrickém mozku. Nyní se to nezdá, ale tehdy šlo o nesmírně originální myšlenku.“

Tímto – zatím teoretickým – konceptem a později mnoha dalšími tak Turing položil základy moderní informatiky. A to komplexními teoriemi, jejichž poslech nesmírně mátl Turingovu matku ve třicátých letech a které máme obtíže pochopit dnes i my, byť fyzické produkty Turingových vizí často používáme.

Neporazitelná Enigma

I když Alan Turing miloval matematiku mimo jiné pro její „čistotu“ a nezávislost na světovém řádu, náboženství či politice, sám tyto fenomény vnějšího světa sledoval a do velké míry jim rozuměl. Takže zatímco britský premiér Chamberlain oznamoval po příletu z Mnichova nadšeným zástupům v Londýně, že „zachránil mír pro naši dobu“, Turing v ten samý čas na americké Princetonské univerzitě odmítl prestižní post a spěchal domů v předtuše nevyhnutelné války.

Když válka začala, už na ni čekal – spolu s desítkami kolegů matematiků, statistiků či lingvistů – v dekódovacím a dešifrovacím oddělení britské tajné služby. Dostali jediný, ale monstrózní úkol: přijít na kloub německému šifrovacímu stroji Enigma. Přístroj podobný psacímu stroji šifroval jednotlivá písmena pomocí souboru otočných rotorů v písmena jiná – z A se stalo třeba R.

Protože však byly jednotlivé rotory nastavitelné do mnoha různých podob, mohl přístroj písmena zakódovat do obrovského počtu kombinací – matematici jejich počet vyjádřili ohromujícím číslem 150 738 274 937 250. Není tedy divu, že jak nacisté, tak jejich protivníci sdíleli přesvědčení, že zprávy Enigmy dešifrovat prostě nelze. (Němci se mimochodem tohoto přesvědčení drželi zuby nehty celou válku, navzdory vršícím se důkazům ukazujícím na opak.) „Před Turingem a jeho kolegy ležel úkol, který se zdálo nemožné splnit, a oni to navíc museli udělat pokud možno okamžitě,“ shrnuje situaci Andrew Hodges.

A přesto se to Alanu Turingovi podařilo. Za pomoci kolegů, ale zejména na základě vlastních nápadů během mnohaměsíční intenzivní práce sestrojil dešifrovací stroj zvaný Bomba (podle toho, že tikal). Těchto strojů postupně vznikly desítky a v létě 1943 už v sídle oddělení v Bletchley Park ve střední Anglii každý stroj z celkem asi dvou stovek rozlouskl dvě zprávy Enigmy na minutu. Význam tohoto objevu nelze v tomto textu plně vyjádřit, ale připomeňme, že britský premiér Winston Churchill, který se v létě 1941 s Turingem osobně setkal, považoval tým z Bletchley Park za nejklíčovější součást válečného úsilí. V jednom rozkazu Churchill nabádá podřízené, aby „v Bletchley Park dostali vše, o co požádají“. Než válka skončila, stál Turing u zrodu dalších přístrojů, z nichž jeden, Colossus, je považován za prapředka moderního počítače.

Turing tedy slavil triumf, přesto se mu ani v této fázi života nedostalo všeobecného uznání – nikomu, ani rodině, o své práci nesměl říci a s organizací, která ho k tomuto úkolu povolala, se dostával do konfliktů. Tajná služba totiž fungovala jako vojenská organizace s hodnostmi a rozkazy, což Alan okázale bojkotoval.

„Vždy mu lezly na nervy oficiality a pompéznost všeho druhu, nechápal je,“ cituje životopisec Hodges jednoho z Turingových tehdejších kolegů. „Neuměl vyjednávat, nebyl diplomat.“ Turing některé kolegy, stejně jako kdysi svoje učitele v internátní škole, mátl „excentrickým“ chováním a originálním smyslem pro humor. Na kalhotách neměl pásek, ale šňůru na prádlo, do práce jezdil na kole s plynovou maskou na hlavě, a to nikoli kvůli válečnému stavu, ale kvůli prevenci vlastní senné rýmy.

A odpovídající respekt mu okolí neprojevilo ani po válečném vítězství. Nový konflikt, studená válka, si totiž vyžádal další utajení faktu, že Britové Enigmu prorazili a jak přesně se jim to povedlo. Sověti část německých strojů totiž zabavili a začali je sami používat, východoněmecká tajná služba Stasi je využívala až do šedesátých let. Některé podrobnosti Turingovy práce pro tajnou službu nejsou známy dodnes, jejich velká část vyšla najevo teprve v devadesátých letech.

Bez lásky

Největší maskou ale Alan Turing překryl svoji nejniternější podstatu. Neznáme podrobnosti, kdy si uvědomil svou sexuální orientaci, ani podobu jeho citového života. Nepsal si deník a i s nejbližšími přáteli téma odbýval drsným vtipkováním. Nicméně z řady zaznamenaných příhod i celkového kontextu je patrné, že trpěl osamělostí a těžce snášel odpor, který společnost tehdy k lidem „jeho druhu“ projevovala.

Nikdy neprožil plnohodnotný vztah s mužem. Víme o jeho první platonické lásce, spolužákovi z internátní školy v Sherbornu. Christopher Morcom v osmnácti letech náhle zemřel a Turingovo vyznání se zachovalo v dopisech adresovaných Chrisově matce. „Všichni ostatní se v porovnání s ním zdáli tak obyčejní,“ píše Alan. „Uctíval jsem zemi, po které kráčel.“

Po Chrisovi mu zůstala záliba v modrookých, světlovlasých mužích jemných rysů, kteří však jeho decentní návrhy častěji odmítali, než přijímali. (Byť měl alespoň toštěstí, že z přátel, na něž s návrhy mířil, neztratil žádného.) V létě 1940 v Bletchley Park jako by našel „společensky přijatelnou“ verzi toho, co opravdu chtěl. Joan Clarkeová ve schopnosti dešifrovat tajné kódy nezaostávala za mužskými kolegy, sdíleli spolu vášeň pro šachy, jednou jí řekl, že s ní může „mluvit jako s mužem“. Zasnoubení však po dlouhém vnitřním Alanově boji nevydrželo. „Nedostatek lásky nebyl ten hlavní problém, několikrát jí řekl, že ji miluje,“ píše Hodges. Ze vztahu Turing vycouval proto, že další masku už unést nedokázal.

A tím lze taky vysvětlit, proč Alan Turing policii bez zapírání přiznal milenecký vztah s devatenáctiletým nezaměstnaným dělníkem. Přestože věděl, že nejspíš půjde do vězení a bude vystaven společenskému odsudku, byl prostě unaven předstíráním a kompromisy, jež musel celý život dělat. Dodnes se vedou spory, zda Turing v červnu 1954 opravdu odešel ze světa vlastní rukou pomocí kyanidem napuštěného jablka, a existují teorie o nehodě při neopatrných chemických pokusech – ty hájila jeho matka, která argumentovala Alanovou chronickou nedbalostí –, či dokonce o vraždě organizované v prostředí tajných služeb.

Když se však podíváme na celý kontext Turingova života, najdeme varovné signály – a to do nejmenších detailů. V roce 1937 píše jednomu příteli z Ameriky o svých depresích i o tom, že ho napadlo, jak by mohl tohle trápení ukončit: v sebevražedných plánech hrál roli elektrický drát a – jablko. Přátelé vzpomínají na náhlé výbuchy zoufalství a vzteku, kdy zadržované pocity vytryskly na povrch. Soudní proces a následná hormonální léčba, při níž mu po dávkách ženského hormonu estrogenu kromě jiných zdravotních následků narostla prsa, ho hluboce ponížily. A Andrew Hodges připomíná posmrtný obraz Alana Turinga ležícího ve své posteli. „Nebylo to tělo člověka zápasícího s náhodnou otravou,“ píše Hodges. „Bylo to tělo člověka smířeného se smrtí.“