Sousedé války

Za hranicí je válka, tady naprosté ticho. Ve větru jen šustí modré, černé a stříbrné plastové sáčky odhozené do písečné krajiny a do rytmu kladivem tluče dělník. Staví vstupní bránu do jedné ze tří nových vil stojících sotva sto metrů od závory oddělující Jordánsko a Sýrii. Mladá jordánská rodina si zařizuje bydlení na příští roky, zatímco na druhé straně hranice lidi z domovů vyhánějí boje, jejichž nesmiřitelnost si odsud můžeme jen v duchu představovat.

Do hraničního města Ramsa válka sousedů zasáhne jen výjimečně. V noci do tmy občas zdáli zazní výbuch, před dvěma týdny zbloudilá raketa zničila jeden dům a úřady před pár měsíci zavřely zdejší přechod. Vedle budovy celnice teď rezaví prázdná konstrukce, která bývala v mírových časech polepená billboardy s reklamou na mobily a na dovolenou u Mrtvého moře.

Nejhorší konflikt současného světa začal jen šest kilometrů odtud, v osmdesátitisícovém syrském městě Dar’á. „Doktore, další na řadě jsi ty,“ napsali tam před dvěma a půl lety puberťáci na zeď, v euforii změn arabského jara volali po pádu diktátora Bašára Asada, vystudovaného očního lékaře. Policie je zatkla a mlátila přes prsty tak dlouho, že jim vypadaly nehty. Když jejich příbuzní a sousedé šli proti té zvůli demonstrovat, policisté do nich začali střílet ostrými náboji a spustili tím syrskou spirálu násilí, která do dnešního dne zničila 120 tisíc životů.

Jordánsko se teď učí s tvrdou válkou u sousedů žít. Napřed sem utekla většina obyvatel Dar’á a přilehlých vesnic, kteří do bezpečí odcházeli buď sami jen s nejbližší rodinou, nebo v organizovaných tisícičlenných skupinách chráněných před Asadovými ozbrojenci opoziční Svobodnou syrskou armádou. Během dvou let

přišlo více než půl milionu uprchlíků a velká část překročila hranici právě tady v okolí Ramsy. Pro šestimilionové království, které z 85 procent pokrývá poušť, je to v přepočtu na obyvatele podobný nápor, jako kdyby do Česka náhle napochodoval například milion prchajících Poláků.

Správce frustrace

U vjezdu leží úzký úrodný pás půdy, z níž vyrůstají desítky olivovníků. Zelená barva jejich listů není vidět přes vrstvu jemného písku neustále poháněného sem a tam větrem v placaté polopoušti severního Jordánska. Tábor Zaatari leží dvacet kilometrů od syrských hranic a prošli přes něj skoro všichni uprchlíci. Vznikl před šestnácti měsíci na okraji malé vesnice a během půl roku už v bílých stanech a karavanech od OSN bydlelo kolem statisíc běženců.

Hned po prvních krocích v táboře se k nám přiblíží malý školák se zvědavýma očima. Bere do ruky kámen a hází ho naším směrem. Snažíme se přidat do kroku, nadávání a rozčilování by mohlo jen přilákat více podobně naštvaných dětí. Chlapec za námi dál cupitá malými kroky, shýbá se pro další kameny a zkouší se trefit. Cestou se k němu přidá pár dalších kluků, kteří by v mírových časech chodili do školky nebo na první stupeň základní školy. Kameny sviští vzduchem, několik dospělých Syřanů beze slov zamračeně přihlíží a nepříjemná epizoda končí až při setkání s hlídkou jordánské vojenské policie. Pohled na uniformy strážníků děti od dalšího kamenování odradí.

„To se tu děje běžně. Mě už děti dvakrát zmlátily tyčemi od stanů. Ještě před půl rokem házeli kameny i dospělí,“ říká Killian Kleinschmidt, který je hlavním správcem Zaatari, a tedy jakýmsi starostou zdejší frustrace. „Tohle je nejobtížnější prostředí, ve kterém jsem kdy pracoval. Syrští uprchlíci nechtějí uznávat žádné pokyny, předpisy, strukturu, řízení. Když odmítnu nějaký jejich požadavek, hned to berou jako osobní útok. Chování traumatizovaných dětí je jen nejviditelnějším projevem těchto problémů,“ říká Kleinschmidt.

Tento německý humanitární pracovník přitom má s čím srovnávat. Do světa neziskovek pronikl, když v polovině osmdesátých let vyrazil s motorkou přes Saharu do Mali. V nočním baru poznal aktivisty z jedné francouzské nevládky a spontánně jim nabídl pomoc se stavbou vesnické školy. Od té doby jeho životopis působí jako seznam humanitárních katastrof posledního dvacetiletí, pracoval v Súdánu, Bosně, Kosovu, Somálsku, Kongu.

Syrští uprchlíci se zvláště od těch afrických liší tím, že před válkou nežili v bídě. „Moje děti jezdily na kolech, koukaly se v televizi na animované filmy a hrály na počítačích hry. I chudší sousedé měli pozemek a na něm pár ovocných stromů,“ vzpomíná na svůj ztracený život čtyřicátník Hajsam. Dnes žije v bílém kontejneru o rozloze šestkrát tři metry, kde leží jen pár karimatek, šedých matrací a dek připravených na přicházející pouštní zimu. Většina zdejších uprchlíků zažila hluboký pád, a to jejich frustraci zvyšuje.

Zaatari a paměť naštvaných malých dětí jsou navíc plné příběhů, jejichž dopad na lidskou psychiku nemůže návštěvník z poklidné střední Evropy úplně domyslet. „Podívejte na něj, to mu udělali tajní policisté,“ ukazuje Hajsam třeba na vousatého mladíka ze stanu v sousedství. Mládenec jde blíž, z kalhot si vytahuje tričko a ukazuje ošklivé jizvy na břiše a hrudníku. „Pořezali ho a pak mu do ran sypali…“ zasekne se Hajsam a začne přemýšlet nad správným anglickým slovíčkem. Vytáhne z kapsy chytrý telefon, otevře si v něm arabsko-anglický slovník, najde zapomenuté slovo a pokračuje: „…sypali sůl. Jen proto, že demonstroval.“

Jednapadesátiletý Killian Kleinschmidt takové historky slýchá neustále a nachází v nich vysvětlení pro agresivitu řady uprchlíků. Je přesvědčen, že čistě materiálně na tom osadníci Zaatari nejsou špatně. Nikdo tu nehladoví, uprchlíci dostávají více péče než v afrických táborech, jsou tu basketbalová a fotbalová hřiště, školky, více než stovka neziskovek. „V Sýrii ale bojují proti své elitě, která úplně narušila jejich vztah k autoritám. Teď se nechtějí podřídit novým příkazům. Syrská společnost je nemocná, diktatura ji rozložila a teď se to dostává na povrch,“ říká Kleinschmidt. „Mají navíc pocit, že jim svět něco dluží, protože proti Asadovi nezasáhl.“

Lidé jako Kleinschmidt tento dluh vlastně zkoušejí splatit. Válka bude nejspíše dlouhá, desítky tisíc Syřanů budou v Zaatari žít roky. Jeho úkolem je proto vybudovat trvalou infrastrukturu a nastolit řád. Pitnou vodu dnes například dovážejí kamiony z venkovních studní, které jsou vyvrtané ve vyprahlé polopoušti. Zatím náklaďáky den co den navážejí přes tři sta cisteren, v budoucnu by tento hlučný a drahý systém mělo nahradit běžné vodovodní potrubí. Proměnu nouzového tábora v uprchlické město nezajistí jen technické úpravy: různé čtvrti tábora dostanou vlastní správu sestavenou přímo z řad uprchlíků, časem budou tito zástupci vybíráni ve volbách.

Kdo je tady nepřítel?

Jordánsko nikdy neovládli krutí diktátoři, kteří si v minulých padesáti letech podmanili většinu arabských států. Nehrozí mu občanská válka, a to ani dnes, kdy násilí otřásá většinou muslimských zemí mezi Libyí a Afghánistánem. Království přitom mělo horší vyhlídky než všichni sousedé: nemá ropu ani plyn a jen tři státy světa žijí s menšími zásobami pitné vody.

Křehká pouštní monarchie navíc čelila sérii obrovských problémů. Koncem čtyřicátých let sem přišly stovky tisíc palestinských uprchlíků z první arabsko-izraelské války. O dvacet let později se k nim přidala další vlna Palestinců, kteří po šestidenní válce utekli ze Západního břehu Jordánu. V hlavním městě Ammánu tehdy měla sídlo uprchlická Organizace pro osvobození Palestiny, která pak počátkem sedmdesátých let zorganizovala puč s cílem svrhnout jordánskou královskou vládu. Armáda však souboj vyhrála, palestinské vedení muselo odejít do Libanonu a Jordánsko se natrvalo stalo jedním z hlavních spojenců Západu na Blízkém východě. Tamní elita je kvůli této zkušenosti opatrná a potomci Palestinců těžko hledají místo ve vyšších postech armády nebo státní správy.

V roce 1990 se přihnala další vlna, tentokrát desítky tisíc lidí vyhnaných z Kuvajtu po napadení iráckým diktátorem Saddámem Husajnem. A série humanitárních katastrof tím pořád nekončila. Před deseti lety se do uprchlického kotle přidaly stovky tisíc Iráčanů utíkajících před občanskou válkou, která začala brzy po americké invazi. Více než půlmilion Syřanů je tedy jen dalším dílem v dlouhém seriálu ze života uprostřed rozbouřeného regionu.

„Král sice drží moc, všude visí jeho obrazy a je zakázané ho kritizovat, ale režim obyvatele nešikanuje, a proto v těžkých chvílích nedochází k revolucím. Je to autoritářský systém s lidskou tváří, snaží se hledat konsenzus, a proto má značnou podporu,“ říká evropský diplomat a znalec pouštního království na otázku, jak Jordánsko problémy zvládá. Zdejší lidé jsou otužilí a trpěliví: stěžují si, ale nakonec prvotní nápor uprchlíků vždycky snesou. A zkušenost je doposud taková, že země běžence během několika let vstřebá a život jde dál. Pragmatický předchozí král Husajn tomuto procesu napomohl i tím, že nabídl palestinským uprchlíkům a jejich dětem občanství, takže se z jejich čtvrtí nestala zchudlá ghetta a základny extremistů jako například v Libanonu.

Domorodí Jordánci jsou dnes v tomto státě uprchlíků menšinou. „Země je plná, pro Syřany není místo,“ říká proto vcelku pochopitelně skoro každý náhodně oslovený domorodec. „Ceny nájmů stouply za poslední dva roky víc než dvakrát,“ stěžují si lidé, „uprchlíci pracují načerno a skoro zadarmo. Berou tím práci Jordáncům a vedle toho ještě dostávají podporu od OSN.“

Na množící se stížnosti reaguje i vláda, která nechce, aby obyvatelům došla dosavadní trpělivost. Přibývají zátahy v restauracích a obchodech, kde se policisté snaží pochytat ilegálně pracující uprchlíky. „Vrátí nás do Sýrie nebo do Zaatari,“ šíří se v syrské komunitě strach, ačkoli konkrétní případy vyhoštění přímo do Sýrie nelze ověřit. „Spousta majitelů obchodů má u policie známé a ti je před šťárou varují. Syřanům pak před kontrolou řeknou, ať si z obchodu na dvě hodinky odskočí,“ směje se těmto opatřením Maher, syrský uprchlík, který ve svém ammánském bytě vyrábí šperky a přes obchodníka je dál prodává.

Jordánská vláda, která při každé příležitosti volá po větší zahraniční pomoci, dále v létě uzavřela nejfrekventovanější část hranice se Sýrií. Oficiálně to nepřiznala, ale rozhodnutí proběhlo s tichým souhlasem spojenců i přetížených humanitárních organizací. Do Jordánska je dnes možné přejít jen po několikadenním pochodu pouští na východě země, kde hranici není možno hlídat. Na syrské straně uzavřeného hraničního pásma přitom zůstaly kapsy uprchlíků (řádově jsou jich desítky tisíc), kteří nemají kam jít.

„Nejstarší syn zůstal v Sýrii a nemůžu ho sem dostat. Moji rodiče s ním dvakrát zkoušeli přejít hranici, ale jordánští vojáci je už nepustili,“ říká ve svém bílém zaatarském kontejneru již výše citovaný uprchlík Hajsam, který na jaře utekl s manželkou a čtyřmi dětmi z Golanských výšin. „Armáda nás začala bombardovat. Hádejte, kde jsme se skryli?“ rozpovídá se pak krátce o své zkušenosti. „Šli jsme k izraelským hranicím, tam si Asad netroufl útočit! Dvacet dní jsme tam spali na zemi, hned u plotu, za kterým hlídkovali izraelští vojáci. Koukali na nás a nestříleli, na rozdíl od Asada, který jen během téhle války zabil více Arabů než Izraelci během všech předchozích. Tak kdo je tady nepřítel?“

Kanárek v kleci zpívá

Na Champs-Élysées korzují mladí kluci v kožených bundách, fešácky střižených džínech a bílých teniskách západních značek. Procházejí tu ženy zahalené černým nikábem. S holí v ruce sedí na židli starý pán s hlubokými vráskami a na cizince promlouvá posledními slůvky francouzštiny, která mu v paměti zbyla z dob evropské nadvlády nad Sýrií.

Dva kilometry dlouhá vyasfaltovaná cesta přezdívaná podle proslulého pařížského bulváru je hlavní třídou Zaatari. Od rána do setmění je plná lidí a je dokladem toho, že tábor není jen místem zmaru, ale také místem lidského mění přizpůsobit se těžkému osudu. Syrští uprchlíci jsou totiž nejen vzpurní, ale také mimořádně podnikaví.

První obchody vznikly hned v počátcích tábora, když pár stánkařů začalo prodávat cukr a zeleninu. Buď k tomu použili úspory, které si dovezli přes hranici, nebo do začínajících obchůdků vložili peníze jordánští podnikatelé. Se syrskými sousedy v pohraničním regionu po desítky let obchodovali a byznys teď mohl pokračovat – jen v nových, tvrdších podmínkách. Oba národy k sobě mají kulturně blízko, jejich jazyk se liší jen mírným přízvukem a hranice nikdy nebyla překážkou vzájemným sňatkům. Výsledkem spolupráce je necelých sedm set obchodů v Zaatari, v nichž se dá koupit prakticky všechno: ovoce, smažený falafel, pračka, lednička, svatební šaty a pro radost – v přepočtu zhruba za dvacet eur – třeba i žlutý kanárek v kleci.

Tep uprchlického korza Champs-Élysées je známkou toho, že příliv uprchlíků nemusí být pro Jordánsko takovou katastrofou, jak se na první pohled zdá. I v dřívějších vlnách se totiž Jordánci uprchlíků obávali. „Země je plná, máme příliš málo vody, musejí jít jinam,“ říkali znovu a znovu. Nakonec se však palestinské tábory proměnily v městské čtvrti se zděnými domky, jejich obyvatelé založili obchody či malé firmy a dnes dominují jordánské ekonomice. Palestinci z Kuvajtu a Iráčané s sebou v posledních dvaceti letech přivezli spoustu valut a pomohli proměnit provinční hlavní město v metropoli.

Podnikavost viditelná v centru tábora Zaatari naznačuje, že podobně bude možná Jordánsko nakonec profitovat i z přílivu Syřanů. Tyto naděje jsou přitom nejlépe vidět mimo Zaatari, ve velkých městech, kde žije naprostá většina uprchlíků: chudší rodiny namačkané v jedné místnosti i syrská střední třída v pohodlných bytech.

„Před válkou Jordánci hodně jezdili do Damašku a při té cestě vždycky chodili na nejlepší zmrzlinu v zemi. Když začaly boje, tak už to nešlo,“ vypráví dvacátník Jarúb při setkání v jedné z moderních čtvrtí dvoumilionového Ammánu. „Strýc vycítil šanci a před rokem a půl vyrazil do Damašku. Oslovil majitele nejslavnější arabské zmrzlinárny Bakdash s tím, že by rád v Jordánsku otevřel jejich franšízu. Byli nadšení,“ říká mládenec, který se dnes stará o ammánskou pobočku, jednu ze které už rodinný byznys v Jordánsku provozuje. Jedním z kalkulů fi rmy bylo i to, že stoupající počet syrských uprchlíků bude chtít občas ochutnat trochu ztraceného, zmraženého domova.

Kamiony stále dovážejí originální zmrzlinu přímo ze Sýrie: naloží ji v damašském mateřském podniku a přes bojovéfronty vezou sladký náklad k hranicím. „Řidiči jedou v konvoji několika náklaďáků. Mají ve vesnicích po cestě informátory, kteří jim hlásí vývoj na frontě, a podle toho vybírají trasu. Projíždějí hlídkami syrské armády i rebelů, které musejí často uplácet, a pak vjíždějí posledním otevřeným hraničním přechodem. Cesta dříve trvala pět hodin, teď dva až čtyři dny,“ popisuje Jarúb provoz zmrzlinového byznysu na bitevním poli.

Zmrzlinárna Bakdash patří k prudce rostoucímu počtu investic, které se ze Sýrie do Jordánska stěhují společně s uprchlíky. Syrské podnikatele jordánská vláda vítá, a tak v Ammánu vznikají levné i luxusní syrské restaurace, továrníci sem přemisťují textilky a necelou polovinu továren otevřených letos v jordánských průmyslových zónách založili Syřané.

„Jsou podnikavější a pracovitější než my, zvýší konkurenci a to nám všem prospěje,“ věří jordánský novinář Ramsey George z mediálního portálu 7iber a stejný názor sdílí velká část ekonomů a mladých kosmopolitních Jordánců. Věří, že obavy vlády a chudších lidí jsou přehnané, Jordánsko uprchlickou krizi zvládne a dost možná na ní nakonec i vydělá. Pro Ramseyho, který vyrůstal v Saúdské Arábii a Americe, jsou však dopady syrské války stejně nepříjemné. „Buďte zticha, chcete snad dopadnout jako v Sýrii?! To teď slyšíte vždycky, když voláte po větších reformách,“ stěžuje si mladý novinář. „Jasně, že nechceme, ale pohled za hranice by neměl sloužit jako nepřekonatelný argument proti všem potřebným změnám.“

Na počátku arabského jara se demonstrovalo i v Jordánsku, islamisté nabírali sebevědomí a ve vzduchu byl cítit neklid vyvolaný proměnami v celém regionu. Teď protesty vymizely. Muslimské bratrstvo se po krachu jeho spojenců v Egyptě rozpadá a vláda pouští místní džihádisty do Sýrie, v nevyslovené naději, že tam padnou v boji. Král a poddaní opět našli shodu: bylo dobře, že jsme se arabskému jaru vyhnuli, revoluce je k ničemu, nejlepší jsou drobné krůčky vpřed.

Mír a válka v srdci

Syrští uprchlíci si mezitím zvykají na nový život. Smiřují se s tím, že na jordánské straně hranice zůstanou dlouho. Hranice mezi válkou a mírem teď ale probíhá v jejich srdcích. Starší rodina kdysi bohatého právníka má v pronajatém bytě čtyřiadvacet hodin denně zapnutou televizi se zpravodajstvím z války. Třicetiletý cukrář si každý den volá s bratrem, který bojuje na druhé straně hranice, v místech, kam dosáhne signál jordánských mobilních operátorů. Dvacetiletá studentka francouzské literatury přesvědčuje po Skypu otce, aby konečně opustil svou krásnou vilu a odjel ze Sýrie do bezpečí.

Již citovaný klenotník Maher si právě koupil letenku na nebezpečnou cestu. Poletí do Turecka a pojede pak autobusem až k syrským hranicím. Jeho bratr tam bojuje na straně rebelů, v noci ho převede zpátky do Sýrie a tam poprvé o dvou letech uvidí rodiče. „Ale zas mě vyvede ven, mám zpáteční letenku. Nechci tam zůstat, odešel jsem hned na začátku války a od té doby o mrtvých kamarádech a příbuzných jen slýchám a vídám jejich fotky. Je to pro mě takové nereálné, jako by se to nikdy nestalo. Kdybych se vrátil do svého města, tak mi všechna ta smrt teprve dojde a já ji pochopím. Proto se nikdy nechci vrátit, uživím se kdekoli.“