V duchu tradice

Flanby je název levného pudinku. Na první pohled vypadá solidně, avšak při sebemenším dotyku se rozklepe. Přezdívku Flanby získal François Hollande ještě jako první tajemník Socialistické strany. Podle partajních kolegů (vymyslel ji současný ministr zahraničí Laurent Fabius) přesně charakterizovala Hollandovu povahu. Verbálně odhodlaný politik, který při prvním tlaku či odporu hned mění názor a rychle hledá schůdný kompromis.

V loňských prezidentských volbách Francouzi v jeho osobě zvolili právě onoho odhodlaného politika. Hollande nemilosrdně tepal do svého předchůdce Nicolase Sarkozyho, do boháčů i finančních trhů, chtěl znovu projednávat již uzavřené evropské smlouvy, kriticky se stavěl proti německé politice úspor a rozpočtové přísnosti. Po nástupu do funkce navíc oproti nervnímu a populistickému Sarkozymu, libujícímu si v okázalém přepychu, obnovil důstojnou prezentaci nejvyššího úřadu. Skromností, smyslem pro humor i zálibou ve fotbalu pak Francouzům dokazoval to, co o sobě tvrdil v kampani, že je normální člověk.

Prezidentova popularita zkrátka lámala rekordy. Jenže včera není dnes a Hollandem slibovaná „příkladná republika“ zatím neexistuje. Uplynulý rok spíš naznačil, že odvážný politik zmizel s volebními plakáty a v Elysejském paláci se usadil starý známý Flanby. Výstižně to vyjádřil historik a šéfredaktor revue Le Débat Marcel Gauchet: „Absence přesně vytyčených cílů i strategie, jak jich dosáhnout, vyvolává nejistotu, rozčarování. Nadto převládá pocit, že prezident couvne před každou překážkou. Oboje by zemi neprospívalo ani v dobách prosperity, natož dnes.“ Co historik míní posledními slovy, popsal už loni týdeník The Economist.