Lyžovat jako v bavlnce

Lyžaři, turisté, výletníci – to jsou změkčilci, kterým je pořád zima. Na sníh nevyrazí ani v péřové bundě a tlustých ponožkách. Aspoň tak to vypadá, když si v obchodech a na internetu prohlédneme nabídku elektricky vyhřívaného obutí a oblečení, které ani v době jarních slev není za pakatel. Dají se koupit vyhřívané vložky do bot za sedm set korun, ponožky za dvanáct set, rukavice za čtyři tisíce a lyžařské přeskáče za deset tisíc korun.

Nic složitého na elektrickém vyhřívání vlastně není. Dovnitř jsou zašité nebo zalepené tenké drátky, do kterých se pouští slabý elektrický proud z baterie nebo akumulátoru. Kvůli elektrickému odporu se ohřívají. Všichni výrobci ovšem řeší už desítky let jeden velký problém: jak dostat do lehké baterie co nejvíce energie a za co nejmenší cenu.

Horolezci bateriím nevěří

Všechno začalo lyžařskými botami, což mělo dva důvody – nejvíc mrznou lidem právě nohy. Přeskáče jsou zároveň dostatečně masivní, aby na sobě udržely i velké akumulátory, a jsou také dost drahé, aby se cena ohřívacího zařízení v nich zdála zákazníkům přiměřená. Technologie se začátkem osmdesátých let objevila v USA a Japonsku, do konce dekády dorazila do Alp a později i do Česka.

Ještě před deseti lety se však připevňovaly mohutné akumulátory na zadní strany nejdražších modelů. Dnes se vytápění přestěhovalo do střední třídy lyžařské obuvi a místo velkých akumulátorů se připínají jenom dvě tužkové baterie ke každé botě. Hřát vydrží okolo deseti hodin, což pohodlně vystačí na celodenní lyžování.

S miniaturizací a zároveň zvětšováním kapacity tužkových akumulátorů či baterií se do vyhřívání pustili také výrobci rukavic, ochránci druhé nejohroženější periferie lidského těla. Do prstových rukavic i palčáků se zašijí drátky, propojí se se zdrojem elektřiny na zápěstí a lyžař jenom každé ráno přidá po jedné tužkové baterii. Mírné teplo vydrží hřát u komerčních modelů pět až deset hodin. Boty ani rukavice nejsou kvůli elektrickému vyhřívání horké, jen příjemně vlažné. Zbytek tepla dodá termoregulace živého organismu.

Vyhřívané oblečení se prostě stává další z moderních vymožeností, zpřístupňujících zimní hory lidem bez jakéhokoli tréninku. Lyžaře či výletníky lanovka vyveze do výšek bezmála čtyř tisíc metrů na ledovec, který byl dříve vyhrazen jen horolezcům. Netrénovaní návštěvníci z kanceláří jezdí celé dny v místech, kde dříve bylo potřeba stoupat s lyžemi na ramenou a pak sjet neupraveným sněhem párkrát za den dolů.

Podle horolezeckého instruktora Karla Malého používají elektricky vyhřívané oblečení a obutí amatéři na jednoduchých túrách, kde o mnoho nejde. „Technika může selhat v nejméně vhodnou chvíli, a pokud není v dosahu okamžitá pomoc nebo aspoň rychlá cesta do civilizace, hrozí omrzliny či kritické podchlazení,“ vysvětluje instruktor. „Profesionální horolezci vydrží více, mají vyzkoušené a obvykle lepší vybavení. Jako zálohu na nejhorší podmínky do nejvyšších hor s sebou berou ohřívací sáčky na chemickém principu, které lze nanejvýš ztratit, ale ne vybít jejich tepelnou kapacitu.“

Jedním pohybem plíšku se uvnitř takového sáčku spustí chemická reakce, která vede velmi rychle k rozehřátí gelového obsahu pytlíku. V medicíně se tento princip používá už i v ohřívacích náplastech, obvazech a zábalech. Hojně jej využívají záchranáři. Naproti tomu třeba zeměměřiči, myslivci a další „terénní profese“ dávají často přednost ještě jednoduššímu systému – kovové krabičce, v níž doutná hořlavá náplň pouze natolik, aby ohřála vnější kovový plášť. Celý ohříváček se dá strčit do náprsní či jiné kapsy nebo do bederního návleku.

Solární panel na bundě

Příští sezonu do obchodů zřejmě zamíří zajímavá novinka – vyhřívané snowboardové a lyžařské brýle. Supertenké odporové drátky zahřejí „sklo“ brýlí (ve skutečnosti průhledný plast), které se díky tomu nezamlží. Technologie bude tedy fungovat úplně stejně jako vyhřívané zadní sklo v automobilu. Drátky musejí být ovšem slabší, aby nerušily výhled – jsou totiž blíž oku než v autě.

Vývojáři textilních hi-tech značek se snaží najít způsob, jak vyhřívání umístit také do bund, kabátů, kalhot, a dokonce i mikin nebo roláků. Až na výjimky je to zatím hudba budoucnosti. Oblečení se musí prát nebo chemicky čistit a zároveň ho majitelé různě mačkají, překládají, žehlí. To je pro choulostivé kovové drátky zničující kombinace činností.

Aktuálním hitem oboru je fotovoltaické nabíjení. Není problém vyrobit pružný solár­­ní panel, je však obtížné ho umístit na oblečení tak, aby dodával dostatek energie a přitom neomezoval svého nositele. Zatím se prodávají nezávislé outdoorové nabíječky a ve vývoji jsou solární panely našité na záda nebo ramena sportovních bund. Ve středoevropských podmínkách ovšem dokážou vyrobit elektřiny jen tolik, aby se dala poslouchat hudba z iPodu, stěží dobít mobilní telefon, ale zatím nezvládnou řádově vyšší spotřebu energie na vyhřívání lidského těla.

Autor je šéfredaktorem serveru Horydoly.cz.