Chodiči a bidlaři

Černá horská tma. Zdálky se rychle a rytmicky blíží skupina světel. Jsme na běžkařském okruhu v Pasekách nad Jizerou a podobných světlušek lze tady po setmění potkat hodně. Jsou to čelovky běžkařů. Nebo spíš bruslařů? Běžkařem dneška je totiž člověk jedoucí technikou zvanou bruslení po umetené horské magistrále bezpečné tak, že se tam může i v noci. Tahle jízda má oproti klasické technice své výhody – jede se rychleji, nemusí se mazat a kromě toho, takový bruslař vypadá sportovněji. Proto mnozí lyžaři tímto stylem „machrujó“, jak to označili osvětlení členové turistického oddílu z Hané, když se vynořili z jizerské tmy. Bruslení na lyžích přitom ještě před třiceti lety chtěly lyžařské organizace zakázat, že to je „netechnika“.

Siitonenův krok

Na konci 60. let mohli milovníci běžeckého lyžování vidět tento úkaz. Při orientačních závodech na běžkách se objevoval závodník, který se díval do mapy, zároveň však jel. Jednu lyži měl ve stopě a druhou se odrážel jako na bruslích. Byl to finský běžec Pauli Siitonen. Když pak v 70. letech začal jezdit běžkařské maratony, nikdo mu nestačil – dlouhé závody vyhrával jeden za druhým, včetně toho nejslavnějšího, téměř devadesát kilometrů dlouhého Vasova běhu.

Bývalý policista z Helsinek ovládl dálkové běhy a postupně se stalo, že v čele byl buď on, nebo jiní běžci, kteří jeli jeho stylem. Zrodila se Siitonenova technika, rychlejší a efektivnější než klasický běh.

Rozpoutaly se kolem ní velké spory. Povolit ji, nebo zakázat a lyžaře, kteří jezdí takhle netechnicky, diskvalifikovat? Počátkem 80. let se Mezinárodní lyžařská federace rozhodla navzdory stížnostem odpůrců nový krok povolit a na zimní olympiádě v Sarajevu v roce 1984 si už jeho pomocí Švéd Gunde Svan doběhl pro čtyři medaile. Právě tehdy viděli v televizi novou techniku i Češi.

„Na škole jsme se nic takového neučili,“ říká absolventka fakulty tělesné výchovy a sportovní instruktorka Hanka Dvorská na to, jak jí manžel krátce po sarajevské olympiádě za jednoho pobytu na horách oznámil: „Ukážu ti, jak se teď jezdí,“ a pak jí předvedl bruslení. „Zalíbilo se mi to,“ vzpomíná paní Dvorská. „Bylo to svižnější a rychlejší.“

V té době se v lyžařském světě mluvilo o tom, že to je technika neelegantní (člověk při tom vypadá spíš jako zbitý kůň, psal německý tisk) a také nezdravá. Časopis Spiegel například uveřejnil rozhovor s ortopedem Hansem Bärem, který vzkázal, že by chtěl „všechny amatérské lyžaře před touto technikou vážně varovat“ – pohyb nohama do stran přetěžuje vnitřní stranu kolene, což může vést k poškození kloubů i šlach.

K Hance Dvorské tohle varování nedolehlo, a tak bruslení – alias volný styl – vesele trénovala. „Mě vždycky bavilo všechno nové,“ vypráví tato sportovkyně, kaskadérka, vedoucí bootcampu, prostě vyznavačka rychlého pohybu. Prý si vždycky našla vyrolbovanou cestu, zkoušela techniku bruslení, zlepšovala si čas. V 90. letech byla u nás jedna z prvních, postupně se k ní přidala velká část lyžařské populace. Někdy tou dobou se také začaly rozšiřovat pro bruslaře běžecké trasy, například na té nejdelší, Jizerské magistrále, přibyla široká dráha pro volný styl zhruba v roce 1992 či 1993, jak vzpomínají pamětníci. Také varování ortopedů se nepotvrdila, zvlášť když se zkrátily běžky a prodloužily hole, zjistilo se, že i bruslení je pohyb docela zdravý.

A má pro běžkaře řadu výhod. Zaprvé odpadá nepříjemná závislost na mazání – kdo špatně namaže lyže na klasiku, má pokažený výlet. Při bruslení se nemusí mazat stoupacími vosky, nevyžaduje ani tak dokonalé zvládnutí techniky jízdy. Přesto se dá bruslením pohybovat rychleji – závodníci jezdí stejné tratě o nějakých šest procent rychleji bruslením než klasikou.

Co se týče energetického výdeje, udává se, že je zhruba podobný, i když noční běžci z Hané, zmínění v úvodu, to rozporují – prý bruslí, jen když je někdo vidí. Pak přejdou na klasiku, bruslení je moc vyčerpávající.

Je pravda, že kromě bruslařů, podle dlouhých holí též „bidlařů“, je na horských cestách stále dost takových, kteří na běžkách běhají klasicky anebo spíš jen tak chodí. Běžkování zůstává národním sportem, třeba i na rovinaté Hané, a běžkařů a běžeckých tras je pořád víc. Běžecké lyžování u nás má jednu výhodu – oproti například Alpám jsou u nás všechny trasy zatím zadarmo.

Běhání zdarma

„Sjezdování se zdražuje, vybavení i vleky stojí stále víc, a tak se lidi vracejí k běžkám,“ říká Jana Lhotová, ředitelka obecně prospěšné společnosti Jizerská, která se stará o tuto nejdelší tuzemskou síť stop (letos 177 kilometrů). Ročně tady projede půl milionu lyžařů, jen na nejdůležitějším nástupním místě Nová Louka napočítají počítadla každý měsíc v zimě až šedesát tisíc lyžařů a čísla jdou neustále zvolna vzhůru. Ani Jizerská magistrála, desítky kilometrů projetých a upravených stop, nepožaduje žádný poplatek. „Uvažuje se o zpoplatnění, ale cesty mají různé vlastníky. Nemáme pro to vhodnou legislativu ani technické řešení,“ vysvětluje Jana Lhotová. Lidé mohou magistrále posílat dárcovské SMS, jinak po nich nikdo nic nechce.

Naopak, obce, města, lyžařské areály samy investují, aby přilákaly lyžaře. V Pasekách nad Jizerou s tím začaly před třemi lety. Z výtěžku parkoviště utratí každý rok dvě stě tisíc korun za to, že i několikrát týdně urolbují běžkařské trati, a prý se to vyplatí. „Jde nám o spokojenost,“ říká MartinŘípa, spolumajitel zdejších vleků – pro českého lyžaře totiž pobyt na horách bez běžkování „není ono“.

Nové běžecké okruhy ale vznikají i v nížinách (viz rámeček Nízko na běžky), běžecké lyžování je tady tak oblíbeným rekreačním sportem, že pro některé lidi se ta vášeň může stát i zaměstnáním.

Spoluběhání

„Poběžíte až sem a tady uděláte kotrmelec,“ velí Marek Pazderský a hned ho taky předvede, kotoul vzad i s běžkami na nohou. A další zhruba desítka mužů a jedna žena to pak postupně udělají taky. Je to jedno ze cvičení obratnosti, které pořádá Marek Pazderský dvakrát týdně. Trénuje tady svůj běžkařský tým.

Vystudovaný třicetiletý tělocvikář je z Liberce a s běžkami se prý už více méně narodil. Přesněji rodiče mu je připnuli dřív, než kam sahají jeho vzpomínky. Po studiích na fakultě tělesné výchovy si zřídil nejdříve malou půjčovnu běžek přímo na východišti běžeckých tras. „Ve většině půjčoven mají jen sjezdovky a možná nějaké staré běžky,“ říká. On tady půjčuje nejnovější modely a prodává hi-tech vybavení, třeba karbonové hůlky, vážící jen pár desítek gramů.

A pro běžkaře má i další speciální služby – kromě úschovny věcí a veřejné převlékárny jim nabízí také výuku voskování a běžeckých technik. Mnohdy to prý neovládají ani lidé, kteří na běžkách jezdí celý život. Z amatérských běžkařů, kteří sem často jezdí, pak vytvořil i sportovní tým, který právě učí kotrmelce.

„Jezdil jsem na běžkařské závody a všude bylo dost Čechů. Každý ale byl sám za sebe, co se týče servisu lyží, občerstvování, dopravy na závody,“ popisuje vznik nápadu. A tak ho napadlo zorganizovat skupinu, která to všechno bude dělat společně. Tak vznikl Ski Trab Mára team.

Samí amatéři, i tak se pro ně povedlo získat sponzora, výrobce lyží firmu Ski Trab. Jsou to lidé ze severních Čech i z Prahy a Marek Pazderský pro ně zařizuje třeba právě společné dresy, výjezdy na závody a trénuje je. Členů týmu je už přes čtyřicet.

Zrovna minulý týden jeli společně na maraton do italské Marcialongy, za týden vyrážejí na slavný Vasův běh, někteří členové si na jaře ještě zaběhnou závod v Grónsku. Je to nové sofistikované běžkování, spojené s cestováním, zážitky, tréninky, technikou.

První lyže se u nás objevily před 125 lety a od té doby Češi zkoumají jejich možnosti. Tehdy, když byl Josef Rössler-Ořovský spatřen na Václavském náměstí na prvních „ski“, nikoho by asi nenapadlo, že se z nich stane jedna z nejoblíbenějších kratochvílí. Že tak dlouho vydrží a zdokonalí se překvapivými způsoby. Že lidé budou jezdit nocí, vědecky mazat a zaměstnávat těžkou techniku na vyrábění stakilometrů lyžařských cest. 

NÍZKO NA BĚŽKY

(nové běžkařské trasy, použitelné podle sněhových podmínek)

Ladova zima – přibližně 20 km upravených stop v Ladově kraji v okolí Říčan a Mnichovic.

závodiště Chuchle – v nejbližších dnech by měl být zprovozněn uměle zasněžený okruh přímo na chuchelském závodišti.

Svitavy – asi 12kilometrový okruh na česko-moravském pomezí.

Frýdek-Místek – nové strojově upravené stopy povedou kolem přehrady Olešná (4,5 km) a kolem řeky Ostravice (2,5 km).