Outdoor míří indoor

„Bojím se na skalách,“ přiznává horolezec Lukáš Gaudl. Leze právě v tradiční horolezecké oblasti na vrchu Bořeň u Mostu. Instruktorka ho nutí vkládat do skulin jisticí pomůcky, ovazovat skalní výčnělky lanovými smyčkami, zavěšovat lano do karabin. Kdyby udělal jedinou chybu, zřítil by se. Odpovědnost za zdar výstupu je jen na něm. Je podzim, fouká a trochu mrzne. Po návratu na pevnou zem se Lukášovi třesou ruce tak, že mu kamarádi musí rozvázat uzel na laně, na kterém visel – ať už je to zimou nebo strachem. „Líbí se mi lézt na útesy na slunci, v přírodě, ale mám zkušenosti pouze z umělé stěny v hale,“ říká. Nemusí tam čelit velkému riziku, úraz mu hrozí nejvýše jako atletovi na stadionu, bezpečné lezecké cesty mu připravili zkušení stavěči. Lukáš si na umělých stěnách užívá jen čistý pohyb. Příroda, romantika, kamarádství na laně a také psychický tlak z obav o život, to všechno jde mimo něj. Podobně se do sportovních hal stěhují další sportovci takzvaných outdoorových disciplín. Někteří se tam pouze ukrývají před nepřízní počasí mimo sezonu, jiní, jako třeba mnozí horolezci, to tam prostě mají raději. Pravověrní dobrodruzi však mají pocit, že tím venkovní sporty přicházejí o něco podstatného.

Proč v přírodě?

Libor Hroza starší je bývalý extrémní horolezec, sám a v zimě zdolal severní stěnu Eigeru přezdívanou horolezci…