Hmátnu po mobilu o mžik dřív, než začne zvonit. „Hospic“ svítí na displeji a slyším: „Dobré ráno, vaše maminka pracuje ke konci. Jestli ji chcete ještě stihnout, tak rychle.“ Džíny, triko, svetr. Líbnu muže, mrknu na malého do postýlky. „Nemáme jet s tebou?“ Ne. Půjčená chalupa v pidivesničce, za minutu jsem na okresce, volám tátovi a sestře. Nepřijedou, mají to sem skoro 200 km. Jsem ve zmatku: Bude mít bolesti? Bude zápasit? Jak dlouho? Co mám dělat? Mám něco dělat? Mám něco říkat? Dokážu tam být sama, nepokazím něco, nezanedbám? Existuje příručka? Co je to umírání?
V sedle, než se silnice překlopí do dalšího údolí, vyhlížím velký dřevěný kříž, místo s přenádherným rozhledem na všecky strany. „Mami, prosím tě, počkej na mě.“ V městečku zpomalím, parkuju nakřivo. Paní na recepci už mě zná, mává rukou, ať běžím nahoru, zapíše mě do knihy návštěv sama. V pokoji plném slunce leží máma, u ní sedí vrchní sestra, drží ji za ruku a otírá jí čelo. Ihned vstává, aby mi uvolnila místo. „Uvařím vám čaj?“ Vděčně kývnu, nespouštím oči z mámy. Těžce dýchá, ale výraz má klidný. Předevčírem jsem tu spala, povídaly jsme si do noci, jenom to červené víno, na které měla chuť, se mi nepodařilo otevřít. Druhý den odpoledne ji sestřička vyvezla na vozíku před hospic do kvetoucí zahrady. Spokojeně se rozhlížela a labužnicky potahovala z cigarety, věrné družky většiny svého života.
Všech pět máminých sourozenců tu za ní bylo, někteří opakovaně, táta, sestra tu přespávala, synovec taky. Klábosili, vzpomínali, všichni věděli, že je to naposledy. Nejmladší bratr jí včera upekl štrúdl, máma byla dojatá, pochutnávala si. Za celý život jsem ji nezažila tak spokojenou, klidnou a vyrovnanou jako těch 14 dní tady. Sympatický, ochotný, láskyplný personál, spousta možností tlumit bolest, klid, vlídno, čisto.
Sestra donesla čaj. „Chcete kněze?“ Já ne, máma asi jo. Držím ji za ruku, hladím a poslouchám: nádech – ticho – výdech – ticho – v neměnném pomalém rytmu. Lehké zaťukání, vchází kněz. Myslím na Jozovu Hanuli. Položí si dvě stránky A4 na postel a čte z nich nahlas cosi. Papíry pořád padají, jak máma ztěžka dýchá, kněz pouští máminu ruku, aby papíry zachytil včas, než dopadnou na zem, pak dlouho hledá očima místo, kde přestal a zkouší pokračovat – dokud mu papíry zase nespadnou. Nakonec uloupne kousek oplatky a ptá se, zda ji má mámě vložit do pootevřených úst. Ulevilo se mi, když odešel.
Bimbá poledne, chvíli na to se na mě máma podívá: „Jak najdu cestu domů, Laduško?“ „Mami, povedou tě třešně. Drž se třešní, nádherně kvetou, dovedou tě přímo domů.“ Spokojeně přikývla. „Babička tam už čeká, děda taky, já půjdu.“ Poslouchám: nádech – ticho – výdech – ticho – ticho – ticho… „Mami? Mami? Šťastnou cestu, mami.“
Zavírám jí jemně oči, držím ji dál za ruku a šeptám Otčenáš i Zdrávas. Okno dokořán, po celém pokoji vůně květů ze zahrady a mírný klokot městečka. Hladím mámu po tváři, má krásný klidný výraz a maličko se usmívá. V duchu jdu s ní celou tu cestu až do L., podél kvetoucích třešňových sadů a alejí.
Sestřička se moc omlouvá, je jí to viditelně nepříjemné, ale mají prý jen jedno místo v chladicím boxu a je pátek odpoledne. Kdyby se přes víkend něco stalo, budou mít problém. Nemohla bych dojít zařídit pohřeb a tím pádem i dnešní odvoz těla?
Sedím tedy s bratrancem v pohřební službě, platím zálohu a vybírám rakev, barvu kytek a věnců, parte… Jsem možná ráda, že mě něco zaměstnává.
Zpátky v hospici, máma leží pěkně oblečená, v rukou velký oranžový květ, upravené vlasy, moc se mi líbí. Je tam s ní sestřenice a brečí a brečí, jsem jí vděčná. Jedeme do L. domluvit se na pohřbu s místním knězem, kutálkou a hostinským, taky rozdat příbuzným parte. „Ani jsi nedala zvonit umíráček,“ brblá tetka. Nedala, nevěděla jsem.
Se soumrakem se vracím, v sedle u kříže zastavuji, dlouho sedím v trávě a civím za obzor. Prázdná, otupělá. Muž rozdělal venku oheň, jde mi naproti, tiskne mě k sobě a vede k teplu. Měli se s mámou rádi. Konečně se můžu rozbrečet.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
