Dopisy

Vzhůru, Sokole

Respekt 26–27

„Mě zajímá jen to, kolik toho exekutor vymůže. Na tenhle boj za práva dlužníků se dívám ironicky, měli dluhy zaplatit, a ne se nechat žalovat.“

Výše uvedený výrok JUDr. Sokola mě přinutil napsat tento dopis, i když s ním  v obecné rovině souhlasím v tom, že za svoje dluhy si odpovídá každý sám a má si je také sám zaplatit. V poslední době se však zabývám problémem zadlužených dětí, jež se kvůli nespolehlivosti svých rodičů ocitly v dětském domově, a ještě navíc jim vznikají dluhy, za které prokazatelně nemohou,  protože jejich rodiče neplatí poplatky za svoz komunálního odpadu. I děti předškolního věku mají „své dluhy“, které jim pravidelně narůstají, jelikož obce dodržují zákon a svoje vyhlášky a pranic neberou ohled na to, že se dítě v místě fyzicky několik roků nezdržuje.

Takové dítě po dosažení zletilosti vyjde z dětského domova, kde se mu snažíme vštěpovat, že když se bude učit a získá kvalifikaci, určitě se mu podaří vymanit se z bludného kruhu. Děti však ztratí veškeré naděje v okamžiku, kdy přijde exekutor a začne po nich vymáhat dluhy, přestože v životě nikdy nic neměly – pouze tisícové dluhy vzniklé absurdní životní situací a nezodpovědným jednáním jejich rodičů.

Kladu si otázku, zda je vůbec možné, aby na děti byly přenášeny povinnosti rodičů, když je jasné, že dítě žádný poplatek zaplatit nemůže. Jak se bránit, jak a kde vysvětlit, že stát „vyrábí“ nevinné dlužníky, jejichž situace se stává neřešitelnou. Kde mají vzít prostředky na úhradu dluhů, když nemají ani bydlení, ani peníze na jídlo, ani práci. Dětský domov dělá vše pro to, aby děti na nástup do života připravil a v začátku pomohl (i když je to hodně náročné a nad vlastní povinnosti spojené s výchovně-vzdělávací činností těchto zařízení). V současné době probíhá příprava dětí i tak, že si ze svého malého kapesného šetří na úhradu dluhů. Snažíme se jednat o splátkovém kalendáři. Při tom, co jsou schopny si našetřit, to není možné ani do jejich zletilosti splatit.

Marně hledám způsob oddlužení dětí. Podle výkladu právníků se s tím nedá nic dělat, pokud nedojde ke změně zákona. Ale ani po změně zákona se zpětně dluhy nezruší.

Napadá mě  jediná možnost – že by se této problematiky ujal pan JUDr. Sokol – a to nemyslím vůbec ironicky, protože jeho profesní schopnosti jsou obdivuhodné a kaž­dému známé, dovede pomoci i tam, kde by to nikdo nečekal. Možná že by dovedl pomoci i ne vlastní vinou zadluženým dětem, přestože tyto nepatří do hvězdné klientely. 

Mgr. Jarmila Štůlová

DOPISY

RESPEKT 28/2012

Musím zareagovat na dopis Vladimíra Mlynáře uveřejněný v posledním čísle Respektu jako reakce na článek „Vzhůru, Sokole“ (Respekt 26/2012, pozn. red.).

Na rozdíl od pana Mlynáře se zcela ztotožňuji s „cítěním“ paní redaktorky. Skutečný muž (byť nevzdělán – mnohdy mylně chápáno jako neinteligentní –, ale rozhodně vychován, což dle dvojek z chování na ZŠ pan Sokol není) by se u soudu s nezletilými a zřejmě zneužitými dívkami nikdy nesnížil k tomu „napadat“ je poznámkou: „Každá 14letá dívka ví, co chce.“ Hanbou by se totiž propadl. Na ženy, natož děti, se neútočí.

Pan Sokol tímto výrokem pouze demonstroval svou skutečnou „úroveň“. Morální, slušné, mužné ani správné to tedy nebylo. A proto mě profesní úroveň pana Sokola vůbec nezajímá.

Skutečně se divím, že se pan Mlynář (dle mého vychovaný muž) snižuje k tomu takového „hanbáře“ bránit.

Hana Cesarová

SLOVÁCI, ČEŠI A JEJICH CESTA NA BALKÁN

Respekt 28/2012

Ve vašem článku chtěl autor poukázat na rozdílný vývoj v našich republikách po roce 1992, na postoj obou společností k minulosti a budoucnosti. Raněný slepotou či zapomnětlivostí se dopustil mnoha nepřesností a polopravd. To, že Češi litovali pouze ztráty Vysokých Tater a jinak vzájemný rozchod pociťovali jako úlevu a odlehčení, je dokonce – řekl bych – úmyslná lež, neboť sám pan Šimečka o dva odstavce dál poukazuje, jakých výroků se mohou politici v našich zemích dopustit, aniž by to ublížilo jejich prestiži a volebním preferencím. (Na rozdíl od Čech není na Slovensku možné přihlásit se k tehdejším odpůrcům rozpadu federace.) Když autor píše o šoku Slováků podobnému pádu do ledové vody, v níž můžete utonout, měl by při troše slušnosti aspoň nahradit slovo pád termínem skok. Je to zdánlivě nepatrný, avšak naprosto zásadní rozdíl. Psát, že Václav Klaus „přinutil“ Slováky jít dál po svých, je už vyloženě nehoráznost.

Přirovnávat pak vztahy Slovensko-ČSFR a Česko-EU je též scestné. Slovensko chtělo jeden stát, jednu měnu, ale vlastní mezinárodní subjektivitu a národní banku, což je prostě zcela zřejmý nesmysl. Česko si od samého počátku představovalo EU jako zónu volného obchodu a proudění pracovních sil. Tak to bylo slibováno před referendem o vstupu do EU. To, kam až dospěla dnešní politická elita v Evropě i u nás, je věc zcela jiná, do pekel vedoucí. Myslet si, že těsnější integrací vyřešíme současnou krizi, je zcela naivní. Zvlášť když si uvědomíme, že tato je částečně (a ne málo) způsobena neuváženě zavedenou společnou měnou.

David Zbořil

ANKETA

RESPEKT 28/2012

S mírným zděšením jsem dočetl oblíbenou rubriku Anketa. Dotázaným mladým lidem v podstatě prezident s legitimací komunisty nevadí. Otázkou jest, vadí-li starším: mohli by říkat – vidíte, tehdy bylo líp a prověřené kádry se osvědčí i dnes. Ale to jsme snad po 22 letech od roku 1989, proboha, nechtěli. Copak skutečně většina tak rychle na všechno zapomněla! Vlastně ano – při každotýdenní mediální masáži překrývající jednu aféru za druhou už asi nikoho ta „vzdálená“ a vlastně „neexistující“ minulost nezajímá. Přece bych nemohl chtít, aby se lidé z historie nějak poučili, že.

Ing. Břetislav Kovář