Ať k ní to zlé nepatří

Paní Běla nakoukla do kočárku, dcerka vypadala klidně a spokojeně. Do dalšího krmení zbývalo ještě trochu času, tak doufala, že ten kilometr z parku k domovu pohodlně stihne dojít, aniž by se malá Michala rozplakala hlady. Na procházku v teplém červencovém odpoledni se mladá maminka vydala i s tříletou Veronikou, a když se k ní na chvíli otočila, jakési cizí mužské ruce sáhly do kočárku a menší dceru z něj ukradly. Snažila se dítě zachytit za nohy v růžových botičkách, chvíli bojovala. Marně. Muž utekl, skočil do auta a ujel. Paní Běla se rozkřičela. „Tři ú í jedna čtyři čtyři sedm sedm,“ volala hysterickým hlasem pořád dokola. Aby se jí ta espézetka černého vozu, v němž zmizela její dvoutýdenní dcera, vryla do paměti.

Osobním dramatem z parku městečka Trmice začala v tu první červencovou středu zároveň unikátní policejní pátrací akce. Dnes už víme, že dopadla dobře, policisté našli minulý týden Michalu v Porýní a únosce s jeho společnicí zavřeli jejich němečtí kolegové do vazby.

V policejních análech ovšem nejde dohledat případ, kdy by někdo ukradl tak malé dítě – kromě občasných „rodinných“ únosů, kdy se o potomka přetahují znesváření rodiče nebo příbuzní a je vcelku jasné, za kterými dveřmi dítě hledat. „Nic podobného jsem nenašel v historii kriminalistiky, české ani československé. Zarážející byl i způsob provedení, sebral dítě, jako když zloděj vytrhne někomu z rukou kabelku,“ říká ředitel ústecké policie Vladimír Danyluk. Právě on sestavil ještě ten den tým asi deseti lidí, kriminalistů i techniků, který se pak postupně rozrůstal. Jeho podřízení rušili výlety a dovolené, bylo totiž zrovna před dvoudenním státním svátkem, a začali spolupracovat s německými kolegy. Policie zaznamenala údaje o únosu ve 14.58 hodin a v 15.09 se v policejní služebně v Petrovicích, společné příhraniční pracovně českých a německých policistů, rozezněla houkačka. Jenže bylo pozdě – hranice jsou za trmickými humny a i těch pár minut od nahlášení únosu stačilo, aby auto odjelo bůhvíkam.

Na oblohu vzlétl vrtulník, policisté hledali a vyslýchali svědky, hledali a hodnotili stopy z trmického parku a kočárku, jehož se únosce dotkl, do noci zvonili na zvonky bytů z okolí parku a budili obyvatele a vyptávali se jich. „Nemohli jsme čekat, paměť může začít selhávat,“ vysvětluje pan Danyluk.

Ukázalo se, že paní Bělu, křičící písmena a čísla espézetky, slyšelo víc lidí, a tak se značka černého auta „poskládala“ a potvrdila z více stran. Policisté chodili po firmách, obchodech a soukromých domech, u nichž jsou nainstalovány kamery, a odnášeli si záznamy, spolu s obrázky z kamer městské policie a těch dálničních prohlédli za dobu pátrání asi 460 hodin materiálu. A do rána černé auto našli, i když zatím jen na záznamu: dálniční kamera jej zachytila u výjezdu číslo 72 dálnice na Německo. Několikrát denně si vyměňovali informace s německými kolegy, kteří černé auto hledali také.

To už věděli, že státní poznávací značka na vozidle byla kradená. Desítky českých policistů prolézaly škarpy kolem silnice, prohledávaly místo po místě do vzdálenosti 40 metrů po obou stranách dálnice a pátraly po jakékoli stopě. A pak policisté našli pohozenou u dálnice přední i zadní registrační značku auta únosce. „Tím jsme získali něco obrovského, to nás nakoplo.

A hledalo se dál – všechna auta stejného typu z kamerového systému, která byla na té dálnici zachycena. Auto, klik, další auto,“  říká Danyluk. Tady začíná být ten příběh trochu nejasný – kolik černých Volkswagenů Tiguan z dálničního systému prověřovali, to ředitel ústecké policie neprozradí a stejně mlčenlivá je i policie německá. Přestože se dítě našlo a muž a žena, kteří je unesli, jsou ve vazbě, spis ještě policie zaklapnout nemůže. Je třeba do něj neprůstřelně poskládat všechny důkazy a najít motiv, proč dva lidé z Německa ukradli v Trmicích malé dítě. Jisté je, že mezi auty vytipovanými z kamer bylo i to pravé, podle SPZ zjistila německá policie, že je z půjčovny, a přes jejího provozovatele zjistila jméno řidiče.

Minulé pondělí po jedenácté večer zavolal styčný důstojník v případu za německou stranu panu Danylukovi, že jeho lidé jsou připraveni u budovy, v níž by měl být únosce. Jenže rozhodnout o tom musel policejní ředitel z Ústí Danyluk – i když v Německu, šlo o české vyšetřování. Byl to risk, nikdo nevěděl, zda na místě najdou i miminko. Pokud by totiž dítě nebylo v době zatčení s mužem, který je ukradl, mohla zpráva o policejní akci vyděsit případné spolupachatele. A policistům na obou stranách hranic bylo jasné, že malá Michala by se ocitla v ohrožení, přece jen byla kromě oběti i hlavním důkazem. „Rozhodl jsem a řekl: zakročte. Zaplaťbůh za ty dary, našli i tu malou.“ 

V době uzávěrky Respektu byla Michalka stále ještě v Německu. Po kladných testech DNA se čekalo už jen na vydání cestovního dokladu a dohodu, jak a kde bude unesené dítě vráceno zpět.

Paní Běla prodělala za těch pár dní bez dítěte dvě nervová zhroucení, dočetla se o sobě v bulváru, že je šlapka a že zatkli i ji, a přestala vycházet ven. I pro nový kočárek, postel a přebalovací pult jí minulý týden, po zprávě, že její dcera je živá a zdravá, jeli do obchodu příbuzní. „Rozhodli jsme v rodině, že se budeme chovat, jako by se nám malá narodila až teď, její staré věci jsme vyhodili a kupujeme nové,“ říká před trmickým domkem u silnice Miroslav Gombár, dědeček uneseného a nalezeného dítěte. „Ať to zlé do jejího života nepatří. Až nám ji vrátí, uděláme oslavu Michalčina narození.“