Před pár lety přišel o všechno, ale zvedl se a dnes si může říct, že jeho živnost a úsilí předchozích generací neskončily. Nejenže jeho zvony se nad Českem rozeznívají s železnou pravidelností pořád dál, ale dokázal jejich výrobu dokonce proměnit do nové podnikatelské podoby. Rok co rok totiž objíždí Evropu a pořádá koncerty pod širým nebem s něčím naprosto unikátním – s jednou z největších pojízdných zvonoher na světě. Potomek rodiny s výjimečnou dovedností, jediný zvonař v Čechách Petr Manoušek.
Přežili jsme snad úplně všechno
„Zvony jsou pořádným kusem lidské historie a vždycky měly výjimečnou úlohu. Nejenže někde visí nepřetržitě i šest set let, ale jejich hlas lidem oznamoval něco hodně důležitého. Navíc jsou vlastně unikátním hudebním nástrojem a je krásné se do nich jenom zaposlouchat,“ říká Petr Manoušek (55). Výjimečné jsou však nejen zvony, ale i příběh jeho rodiny, která tomuto „dějinnému“ řemeslu propadla už před stovkou let.
Dědeček pana Petra, Rudolf Manoušek, se ke zvonům dostal díky tehdejší zavedené praxi odcházet v mládí za hranice na „zkušenou“. V Německu mu výroba zvonů učarovala tak, že si v roce 1908 zprovoznil vlastní – a první ryze české – zvonařství v Brně. „Sám si zvony konstruoval, což je ten největší kumšt: kvalitu dobře odlitého zvonu totiž určuje na milimetr přesný tvar a tloušťka stěn. Na to však žádné školy nebyly a nejsou ani dnes, všechno se musíte naučit pomalu a trpělivě za pochodu praxí. Jsou to hodiny a hodiny chvílemi docela drsné práce s tunami žhavého bronzu,“ líčí Petr Manoušek.
Zakladatel rodinné firmy si v konkurenci zavedených evropských zvonařství vedl úspěšně a za pár let se jeho produkce čítala na tisícovky – od několikakilogramových „domácích“ zvonků nad vchodové dveře přes lodní zvony o váze počítané v metrácích až po opravdové giganty s hmotností deseti tun. „Jenže do rozvoje firmy vtrhla napřed první a pak druhá světová válka, kdy většinu dědečkových zvonů zrekvírovalo vojsko a roztavilo na zbraně,“ vypráví Petr Manoušek.
Po druhé válce pak zvonařský podnik Manoušků dostal stejnou ránu jako všichni ostatní zdejší podnikatelé a živnostníci: v roce 1948 jim komunisté firmu prostě sebrali. „Zničili celou továrnu včetně strojního vybavení, plánů a dokumentace. No nepředstavitelná škoda,“ říká Petr Manoušek. Nicméně když v roce 1967 získala rodina malý polorozpadlý barokní domek u zbraslavského zámku, další rodový pokračovatel – otec Petra jménem Rudolf – vybudoval celý provoz včetně tavicí pece vlastnoručně znovu. O dědečkových devětaosmdesáti předválečných zaměstnancích a zakázkách typu série zvonů pro mnichy v Indii se jim ale mohlo jenom zdát.
V té době byly zvony považovány za nástroj zavrženíhodného náboženství a úřady tak spíš než nějakou novou výrobu dovolovaly pod hlavičkou Svazu výtvarných umělců restaurování starých a puklých zvonů. A tak tehdy dvanáctiletý Petr Manoušek poznal romantiku kostelních věží třeba na Karlštejně či u Svatého Víta a zakusil, jaké to je pracovat ve stínu baroka na slavných zvonech. Když potom zvonařské profesi umožnila volný rozkvět listopadová revoluce, pokračoval samozřejmě v rodinné tradici. „To byl boom, najednou tisíce zakázek. Nejen na kostelní zvony, mezi zákazníky se najednou objevila řada obcí či třeba i staří lidé, kteří zaplatili výrobu a pak zvon věnovali svému rodišti,“ vypráví Petr Manoušek.
Pak ale přišel nový pád. Stejně jako jeho předkům po válce komunisté zvonaři Manouškovi vzala úplně všechno povodeň v roce 2002. Kromě rozpracovaných zakázek a těžce vybudovaného zařízení přišel i o pečlivě uchovávané formy zvonů a vzácné výkresy a plány. „Řekl jsem si ale, že nedovolím, aby mě to zlomilo,“ vzpomíná. Celou svoji živnost proto přestěhoval do nizozemského Astenu, a to díky pomoci spřátelené zvonárny Royal Eijsbouts. Mohl tak pokračovat pod svojí značkou v práci – a například poměrně nedávno zavěsit tři nové zvony do kostela na pražských Vinohradech –, dokázal tu i zprovoznit „živnostenskou“ novinku: sedmapadesát zvonů mobilní zvonohry instalovaných na korbě kamionu, se kterou obráží evropská města. Hrál i při takových příležitostech, jako byla oslava zlaté svatby belgického krále. „Toužím vrátit se do Čech,“ říká zvonař. „Jenomže obnovit naše zbraslavské zvonařství zatím nejde – ležíme v záplavové zóně a nikdo mi nechce dát úvěr. Nicméně jsem rád, že jsme přežili a že naše zvony jsou nad Čechami pořád slyšet.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
