Vzpomínky na to, co se nestalo
Dlouho jsme věřili tomu, že vzpomínky jsou dokonalé otisky našich skutečných zážitků podobně jako fotografie. Teprve v posledních letech se ukazuje, že mozek podobu vzpomínek pod vlivem emocí nebo aktuální atmosféry různě zkresluje rozmazává a jinak upravuje. Některé vzpomínky jsou dokonce úplně falešné. Spletité cesty vědců zkoumajících lidský mozek jen posilují obavu, že své racionální já máme pod kontrolou mnohem méně, než bychom si přáli.
Když policie vtrhla 29. listopadu roku 1989 do bytu George Franklina v kalifornském Sacramentu, nikdo o jeho vině nepochyboval. Muži v uniformách si pro padesátiletého muže přišli na základě nařčení jeho dcery Eileen, která tvrdila, že před dvaceti lety, na podzim roku 1969, znásilnil ji a její kamarádku ze sousedství, Susan Nasonovou, kterou poté i zavraždil. Eileen si všechny podstatné detaily pamatovala tak živě a přesvědčivě, že nebyl důvod o jejích vzpomínkách pochybovat. Policie proto jejího otce zatkla a obvinila z obou zločinů. U soudu bylo sice svědectví Eileen jediným důkazem, ale nakonec rozptýlilo poslední nejistoty a bývalý hasič George Franklin byl odsouzen na doživotí.
Jediným, komu se zdál celý případ podezřelý, byla psycholožka Elizabeth Loftusová z Washingtonské univerzity, která byla k případu přizvána jako expertka. Svoji opatrnost dokládala příklady z vlastních výzkumů a vysvětlovala, že představa paměti, s níž pracujeme v běžném životě, nemusí být zcela přesná.
„Naprosto zapomenout, že jste prožila něco tak dramatického, a pak si zčistajasna po dvou desetiletích všechno vybavit? Každou jednotlivost pochovat a po letech ji mít ve vědomí jako pod lupou, dokonale zachovalou a nedotčenou? Kdepak, tomu já nevěřím,“
řekla několik let po soudním líčení autorce knihy Pandořina skříňka Lauren Slaterové.
Tehdy u soudu však nikoho nepřesvědčila a ještě…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
