Důvod, proč nezaspat

Dnes ráno jsem vstal ještě před rozbřeskem. Má první žena Hedvika tvrdila, že ráno spí jen lidé, kteří se podvědomě bojí života. Já se naštěstí již mnoho let budím sám od sebe nebo sám od slunce. A hlavně mám poslední týden jeden vzácný, něžný a bílý důvod, proč nezaspat: sněženky.

Ano, teplé únorové dny zapříčinily, že v údolí Hlavenského potoka již rozkvetly sněženky, krásné jak všechny přísliby. Jsou jich tam tisíce, žádný neví. Lidé již nechodí do lesů, jen vydávají zákazy ze svých kanceláří: že prý ani sněženky se nesmějí trhat! Ale jeden den v životě sněženky je jiný než jeden den v životě člověka a utrhnout sněženku je snad menší hřích než na sněženky zapomenout.

Ráno postavím konev na kamna, a než se oholím, bude vřít, když tu teď žádná žena není, musím to být já, kdo má rád vůni své kolínské. Dnes jsem se teple oblékl, protože včera jsem jaru vyšel až příliš vstříc a na ulici mne pak záblo. S sebou si na sněženky beru jen starou rybičku, motouz a plátěnou tašku. V únoru je ranní les tichý. V krmelci nechám pár jablek pro srny. Obejdu kaluže, v nichž zamrzlo jehličí a teď to vypadá jako malý vesmír. A už scházím do údolí, zmrzlá půda podpírá kroky. Vezmu jen několik desítek těch bílých pionýrek a spěchám na vlak, který ze Staré Boleslavi odjíždí o půl deváté. Ve vlaku sněženky uspořádám jednu k druhé a svážu do kytiček. A za tři čtvrtě hodiny už jsem na Masarykově nádraží.

To město drtí své děti. Myslím, že lidé v Praze sněženky potřebují, i když si to uvědomí zřídka: potřebují jejich bílou něhu a nepostižitelnou vůni, které učiní jejich život o valér jemnějším. A neuvědomili by si snad, že jim něco chybí, kdyby mne nespatřili stát na rohu: scvrklého starce, kterému z dlaně tryská trylek zelených listů a v kapse zvoní drobné. Věřím, že za těch pár korun nabízím něco vzácného, a tak se nemusím nutit. Jen stojím, ostatně to sněženky samy oslovují zákazníky svými bílými ústy se třemi rty.

Avšak roh je třeba pečlivě vybrat. Nesmí do vás vrážet ani vítr, ani lidé. Nesmíte stát před velkou výlohou, protože pak vypadáte jako její součást. Nesmíte mít stoličku, ale můžete se opřít o nějakou zídku. Také nelze prodávat v metru, bůhví proč ne. Nejlepší je obyčejný roh dvou domů, na který svítí slunce a kde není provoz ani příliš rušný, ani řídký. Svých dvacet svazečků obvykle prodám během dvou či tří hodin, a pak mohu jít na polívku a zpět na nádraží. Můj den měl smysl.

Dnes mne oslovila mladá dívka. Již zdálky jsem viděl, jak sladce se sladila, to jsem hned tušil, že si o svazeček řekne. A koupila si hned dva, pro sebe a svou kolegyni, prý co se rozešla s přítelem. A pak zase starší paní, která vypadala, že ji něco trápí, ale jakmile popatřila na kytičku, úsměv jí zahrál na rty. A muž v černém vlajícím kabátě, který mě mile překvapil – ale ne nadarmo se sněženka latinsky zve galanthus.

Sám se tím řídím, to jsem si chtěl nechat nakonec: jednu kytičku pokaždé dostane žena, jež mi v Praze padne do oka jako první. Snad je to příliš romantické, ale já takřka celý život věřím na zázraky – a odměnou mi je, že můj život je takřka zázračný. Právě takto jsme se v březnu před devíti lety seznámili s mojí poslední ženou Jarkou, zemřela na podzim. A v tom tkví jediná spravedlnost: že za peníze jsou jen peníze, za vzdělání je jen vědění, ale za lásku je – alespoň někdy – láska. Vím to díky ženám, ženám a sněženkám.

FRANTIŠEK HOLÝ, prodejce zakázaného zboží