Záliv se probudil

Společný jmenovatel čerstvých událostí na Blízkém východě je jasný: Facebook, Twitter, blogeři, mládí a džíny. A lavina odvahy, kterou strhly události v Egyptě: odstoupení Husního Mubaraka po necelých třech týdnech protestů motivovalo obyvatele dalších zemí v dosud stojatém regionu k revoltě. Největší otřesy zachvátily v posledním týdnu Bahrajn, Jemen a Libyi. Jak to skončí? A kdo bude další?

Bahrajn: šíité versus sunnité

Malý ostrovní stát s počtem obyvatel jako Praha pronikal do zpráv v zahraničí pouze jako místo, kde se jezdí závody
formule 1 a kde se dobře daří byznysu – podle indexu ekonomické svobody, který měří výši daní, papírování nutné pro založení firmy apod., je Bahrajn nejsvobodnější ekonomikou Blízkého východu a díky příjmům z ropy také ze všech nejbohatší.

To se teď změnilo. Monarchii zachvátily krvavé střety mezi bouřícími se lidmi a pořádkovými silami, které si – do pátečního večera – vyžádaly čtyři lidské životy a bezpočet zraněných. Podobně jako v dalších arabských zemích i tady lidé v ulicích metropole Manáma žádali odstoupení vládnoucí elity, v tomto případě rodiny krále Hamada bin Ísá Chalífy, demonstranti však tvořili o poznání homogennější dav než jinde – drtivá většina byli bahrajnští šíité.

Přestože mají šíité v Bahrajnu početní převahu, královská rodina, armáda, policie, byznysmeni, mediální magnáti a vůbec mocní jsou sunnité. A podle příslušnosti k šíitské nebo sunnitské větvi islámu má Bahrajňan předurčený život. „Šíité jsou diskriminováni. Když o práci požádá šíita i sunnita, dostane ji sunnita. Když se žádá o stipendium, je to to samé. V dolní komoře parlamentu jsou sice šíitské strany, horní komoru, která má nad dolní právo veta, ale ovládají sunnité,“ popisuje situaci Martin Sviták, šestatřicetiletý český architekt žijící v ostrovní monarchii pátým rokem.

Právě hlavní šíitská strana v parlamentu svolala po Facebooku demonstraci na 15. února a zatímco přes den místo protestu v metropoli Manáma připomínalo lidovou veselici, večer došlo k radikální změně. Policie bez varování zasáhla proti spícím demonstrantům, kteří se tu rozhodli přenocovat, a kromě slzného plnu použila i gumové projektily z bezprostřední blízkosti. Pohřeb čtyř obětí nočního zátahu v pátek se pak proměnil v pouliční válku, během níž pořádkové síly střílely i ostrými.

Na stranu bouřících se lidí se přidali také bahrajnští sunnité, královská rodina však reagovala – zatím – neoblomně. Brutální zásah policie byl nutný, aby se zabránilo „sektářskému násilí“ a „národní dialog“ bude prý možný až ve chvíli, kdy se Bahrajňané vrátí domů. Byť je Bahrajn nejmenší z arabských zemí, která se otřásá, fakt, že jde o bohaté království s nehybnými pořádky, je považován za silné varování dalším autoritářským monarchiím v Zálivu.

Jemen: Chceme žít!

Zatímco Bahrajňané mají roční hrubý domácí produkt téměř třicet tisíc dolarů na hlavu, Jemenci zaujímají místo na opačném konci tabulky: suma dva a půl tisíce dolarů z nich dělá nejchudší Araby. Polovina ze třiadvacetimilionové populace žije s méně než dvěma dolary na den.

Nárazové sociální protesty v zemi, jíž už třicet let vládne prezident Alí Abdalláh Sálih a jeho partaj, probíhají v Jemenu již několikátý rok. Letošní revolta však přišla s výrazně větší silou, neboť mladí Jemenci se inspirovali událostmi, v Tunisku a Egyptě (viz rozhovor v rámečku Mám strach, ale musíme pokračovat).

Nenásilné protesty v metropoli Sana’á a dalších větších městech policie zatím bez milosti rozhání a i tady lze mluvit o podobnosti s Egyptem: mezi demonstranty jsou tajní v civilu, na amatérských videích na Facebooku přibývají záběry mladých lidí zmlácených tyčemi a pořezaných noži a vzpoura už má své první oběti.

Prezident Sálih sice záhy po vypuknutí nepokojů slíbil, že se v roce 2013 nebude ucházet o znovuzvolení a nepředá funkci synovi, což dosud platilo za nezlomný fakt, ústupek ale přišel pozdě. Mladá generace v ulicích San’á žádá pád Sálihova vládního monopolu.

Týdeník The Economist označil Jemen za místo s největším potenciálem hněvu mezi arabskými státy. Důvod? Jemenci mají nejmladší populaci z regionu – 65 % obyvatel je mladší než 25 let –, země zaujímá jedno z posledních míst na indexu korupce podle Transparency International a 35 % lidí je dlouhodobě bez práce. Do jemenské státní kasy sice stále ještě proudí výnosy z ropy, ale ta, stejně jako životadárná voda, zemi rapidně ubývá. To všechno míchá pro jemenské správce výbušný koktejl.

Tvrdá kritika Sálihova postupu proti vlastnímu lidu z úst zahraničních politiků zaznívá zřídka. Podobně jako Husního Mubaraka považují USA jemenského vládce za spojku v boji proti al-Káidě, která na obtížně kontrolovatelném území hornatého pouštního státu našla nový domov. Na rozdíl od Egypta je však hrozba terorismu z jemenské odnože al-Káidy reálnější, protože bin Ládinova síť je tu úspěšná při rekrutování mladých Jemenců bez perspektivy. Jemenské protesty proto v sobě skrývají stres Západu, nakolik se na nich přiživují právě učedníci al-Káidy.

Libye a ti ostatní

Na čtvrtek 17. února připadlo v Libyi výročí brutálně potlačené protivládní demonstrace z roku 2006. Tehdy se obyvatelé druhého největšího města Libye Benghází dožadovali prošetření masakru v tripoliské věznici z roku 1996, při kterém bylo strážnými během několika dnů postříleno přes tisíc vězňů. A stejně jako v roce 2006, i teď, minulý týden, si Muammar Kaddáfí nebral servítky při potlačování vzpoury. Mezi demonstrující lidi v Benghází – kde žije hodně rodin obětí vězeňského masakru – poslal policii v civilu a svoje stoupence a všem dal zbraně. Střety, které pokračovaly i další den, měly před víkendem přes dvacet obětí.

Kaddáfímu se dosud dařilo držet protesty na lokální úrovni, když danou oblast například odpojil od elektrického proudu, televizního signálu anebo zvýšil státním zaměstnancům, kteří tvoří většinu lidí oficiálně zaregistrovaných k práci, plat. Tentokrát protesty zasáhly víc míst najednou a zvýšení platů nezabralo. Libyjcům totiž dodávají kuráž sousedé – zleva Tunisko, zprava Egypt, kde už staří vládci padli. Události v Libyi, stěsnané mezi vítězi současné revolty, proto ještě mohou Kaddá-
fího zaskočit.

Menší nepokoje, zatím potlačené, proběhly v Alžírsku a také Íránu, kde režim hned zareagoval uvězněním hlavních postav opozice. Na neděli pak byla hlášena protivládní shromáždění v Maroku. Šťastný příběh, zdá se, už zažívá Egypt: píše se tam nová ústava. 

Všichni jsme se spletli

říká o mladých Arabech alžírský novinář a specialista na islámský extremismus Lakhdar Ferrat

Proč dochází k revoltě v arabském světě právě teď?

Při pohledu zvenčí to možná vypadá, jako by Arabové, včetně mladší generace, léta spali. To ovšem platí jen zčásti, třeba Alžírsko zná protivládní protesty mladých patnáct let, Egypt deset. Nicméně teprve až Facebook a Twitter jim daly nástroj, jak se masově mobilizovat, aniž by byli hned v počátku rozprášeni.

Co mladí Arabové chtějí? Mají něco společného bez ohledu na to, v jaké zemi žijí?

Ano. Chtějí žít stejně jako jejich západní vrstevníci: svobodně volit, číst nezávislé noviny a bez obav vykřikovat protivládní hesla.

Protesty se rozšířily z Tuniska a Egypta do Bahrajnu, Jemenu, Libye, Íránu atd. Padnou i tyhle režimy, jako v Tunisku a Egyptě?

Jednoznačně budou následovat Egypt v nějakých změnách. Jestli ale padne režim v Libyi nebo Jemenu, nebo dojde jen k dílčím reformám, to ještě nevíme. Záleží na tom, jak dlouho vydrží protesty, jestli se k mladým přidají klany z provincií atd. Švédové teď nicméně publikovali zprávu, že do půl roku nebude v arabském světě jediný autoritářský režim. A já souhlasím.

Kde se revolta zastaví?

To je těžké říci, revoluce mají vlastní logiku. Důležité je, že protestům vždy dobře odolávaly monarchie. A teď se otřásá první království v Zálivu, Bahrajn. To je zásadní změna.

O mladých Arabech se mluvilo jako o ztracené generaci, kterou zlákají služby pro různá radikální hnutí. Teď je přitahuje spíš západní svoboda slova. Jak je to možné?

Všichni jsme se v analýze mladých lidí v arabském světě docela spletli. Ukázalo se, že jsme velmi podcenili efekt okna do světa, které vyhloubí do totalitních režimů moderní komunikační technologie.

Fundamentalismus mladé Araby neláká. Právě teď získávají sebedůvěru a nebudou chtít, aby je poté, co si vydobudou kousek svobody, někdo zase sešněroval.

Jak silné je podle vás riziko války muslimských států proti Izraeli?

Téměř bych je vyloučil. Protestující nevolají po konfliktu a jediná relevantní síla, Egypt, zatím drží linii existující mírové smlouvy. Tamní velení armády, pod jejíž patronací se píše nová ústava, přece řeklo, že odstoupení od smlouvy je mimo diskusi.

„Mám strach, ale musíme pokračovat“

Jednadvacetiletý student Alá al-Džarban je jednou z tváří protestů v Jemenu. V chatu na Facebooku v noci ze čtvrtka na pátek popisuje uplynulý den v metropoli San’á.

KŠ: ahoj, Alá! unavenej?

AJ: jde to :) je skvělý bejt unavenej revolucí!

KŠ: jak to u vás vypadá?

AJ: protesty. celej den. studenti, aktivisti, dneska už i starší lidi. tisíce přes den, teď v noci tak stovka. nejvíc před hlavním vchodem na univerzitu.

KŠ: byla tam policie?

AJ: v civilu. a armáda. viděl jsem vojenský auta, rozdávali provládním demonstrantům hole a nože. chtěl jsem to natočit, ale nešlo to, hned po mně šli.

KŠ: jaký jsou hesla? co přesně požadujete?

AJ: každej chce trošku něco jinýho. společná je změna režimu, aby odstoupil prezident, padla vláda, skoncovalo se s korupcí.

KŠ: proč teď? Sálih je u moci třicet let.

AJ: efekt Tuniska a Egypta. přesvědčilo nás to, že změna je možná. v každým Arabovi to zažehlo nějakej vnitřní oheň. ve mně rozhodně.

KŠ: máte lídra?

AJ: žádný lídr. lidi se začali svolávat na demonstrace po Facebooku a to trvá.

KŠ: internet běží?

AJ: jo, žádný problém. zatím. stihl jsem na Facebooku založit dvě skupiny. jedna shromažďuje fotky a videa, druhá – menší – pomáhá šířit informace o lidech, který rodiny po demonstracích postrádají. skupin je hodně. ta největší má 15 000 členů.

KŠ: co přesně přinutilo demonstrovat tebe osobně?

AJ: mám vlády dost. všude korupce, vydírání… kvůli tomu, že rodiče nepracujou pro vládu, jsem nedostal stipendium, chci to jinak. chci svobodu.

KŠ: co si pod ní představuješ?

AJ: těžká otázka… asi to, že chci říkat svý názory, aniž by mi hrozilo, že mě zavřou nebo zabijou. chci mít možnost vyhodit politika, když nedělá, co má. pro tebe asi automatický věci.

KŠ: jak dlouho vydržíte?

AJ: dokud to bude třeba.

KŠ: Západ se bojí nástupu islamistů, když se v Jemenu uvolní politický poměry; al-Káida se u vás zabydlela. jak to vidíš?

AJ: jsem hodně liberální člověk a islamistů se nebojím. drtivá většina z nich tady chce to stejný jako já, svobodu, demokracii.

KŠ: jak to víš?

AJ: protože tady žiju.

KŠ: dneska byli zastřeleni dva demonstranti a není jistý, že revolta uspěje. nebojíš se?

AJ: jasně že mám strach, začíná to houstnout, bití, zavírání, střílení do lidí. ale musíme do toho jít.