Ambivalence ohlodané kosti

Ví někdo v téhle zemi, že Česká republika je členem Unie pro Středomoří? Ruku na srdce, kdo si na tuto organizaci, která v době svého vzniku, a není to tak dávno, slibovala prosperitu všech zemí kolem Středozemního moře a současně rozdělovala Evropskou unii, dnes ještě vzpomene? Případ ukazuje příkladný osud projektů, které EU konkurují.

Dobré zvyklosti

Unii pro Středomoří vymysleli a s velkou pompou založili za svého předsednictví EU v červenci 2008 Francouzi. Podle jejich původního plánu měla tomuto uskupení Paříž udávat tón a vést k těsnější ekonomické integraci a dalším formám spolupráce i pomoci pouze mezi zeměmi sousedícími se Středozemním mořem. Projektu nebezpečně rozdělujícímu EU se však postavily zbylé státy Unie v čele s Německem. Francie couvla a vznikl kompromis. Ke středomořským státům se připojil zbytek EU. Proto se na plánech týkajících se oblastí okolo Středozemního moře máme podílet i my.

Nepodílíme se ovšem na ničem. Už z letní Paříže roku 2008 komentátoři různých médií psali, že nový spolek daleko víc připomíná nebožtíka než organizaci plnou energie, smělých plánů a společného odhodlání. Po ruce měli dva pádné argumenty vyřčené v otázkách: Není naivní očekávat spolupráci arabských členských států s nenáviděným Izraelem? A jak taky prosazovat Evropou navrhované demokratické reformy v šestnácti členských zemích ze severní Afriky a Blízkého východu, kde vyjma židovského státu dlouhodobě vládnou…