Jménem lidu

Nosaíbě je dvacet čtyři a právě nastoupila na Káhirskou univerzitu jako doktorandka politologie. Na sobě má plátěné kalhoty, delší košili, husté tmavé vlasy jí volně padají na ramena. Salwa je o rok starší softwarová inženýrka. Její ramena pokrývá černý šátek rámující obličej a postupně přecházející v oděv stejné barvy, který splývá až ke kotníkům. Nosaíba a Salwa jsou kamarádky z dětství a i na protivládní demonstrace na náměstí Tahrír v Káhiře chodily spolu. Kromě přátelství je spojuje ještě jedna věc, přestože pochází každá z jiného rodinného prostředí: loni ve volbách obě shodně hlasovaly pro Muslimské bratrstvo.

„Jsou to čestní lidé. Pomáhají ostatním a usilují o stejnou věc jako já: lepší režim v Egyptě,“

říká Nosaíba. S Muslimským bratrstvem má vlastní zkušenost: ve čtvrti na předměstí Káhiry, kde bydlí, vedou malý špitál.

„Ačkoli můj otec nebyl v mešitě, co si pamatuju, vždycky nás vzali, když někdo onemocněl; ve státní nemocnici se doktoři nejdřív zajímali o úplatek.“

Je přesvědčená, že i nyní po pádu Husního Mubaraka bude Muslimské bratrstvo chtít stejnou věc jako ona – civilní, nenáboženský stát.

„Říkají to pořád,“

odpovídá pevně Nosaíba. Salwa v šátku vedle ní přikyvuje.

„Já bych je nevolila, kdyby to byli skrytí tálibáni,“

tvrdí mladá inženýrka a pokračuje,

„ale nejsou. Tahle…