Euforie na Nilu
Po pádu Mubaraka mají Arabové možnost napodobit východní Evropu
Když v roce 1979 padl v Íránu šáhův režim, jeho nositel Rezá Pahlaví řešil, kde získat azyl. Usadil se v Mexiku a žádal Američany jako svého hlavního spojence, aby mu dali vstupní vízum. Americká vláda to po delším zvažování a navzdory varování od CIA udělala a spustila tak obrovskou vlnu antiamerikanismu a nepřátelství, které ovlivňuje vztahy na Blízkém východě dodnes. Tato paralela ožívá ve chvíli, kdy egyptský prezident Husní Mubarak po víc než dvou týdnech protestů odstoupil z funkce a kdy udržení amerického spojenectví bude klíčovým ukazatelem dalšího vývoje.
Mubarak za sebou nechává zmatek a nejistotu. Zatím není jasné, jak moc bude nová egyptská vláda pokračovat v demokratizaci tohoto nejdůležitějšího arabského státu. Přesto je Mubarakův odchod nejlepším možným řešením. Pokud by se tak nestalo, frustrace nahromaděná v lidech už by stejně nedovolila návrat do časů bývalé „stability“. Vznikl by ještě větší chaos a možná skutečné boje mezi Mubarakovými příznivci a odpůrci. V Egyptě se tak ukázalo, že žádný diktátor nemůže odolávat protestům lidí, pokud jsou skutečně mohutné a vytrvalé.
Teď je otevřená cesta k novému řešení egyptské politiky a samozřejmě s sebou kromě nadějí nese i nervozitu. Ta spočívá především v tom, že vějíř nabídky možností dalšího vývoje je velmi široký. V Egyptě nyní může vzniknout příkladný arabský demokratický systém nejen se svobodnými volbami, ale také nezávislými institucemi a svobodnými médii. Egyptská…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu