Život plný zájmu

Je to zvláštní zážitek, setkat se s někým, kdo se dožil skoro stovky a jehož život vydá na román. S někým, jako je Josefína Napravilová (97). Po válce coby pověřenec českého státu pátrala v celé Evropě po českých dětech odvlečených k nacistické převýchově, později v exilu pomáhala uprchlíkům před komunisty a nakonec po návratu ze své druhé vlasti v Kanadě završila své úsilí královským gestem: veškerý svůj majetek v hodnotě několika milionů korun věnovala třem místním univerzitám na stipendia pro nadějné studenty lékařství a práv.

Idealistka a romantik

Jak paní Josefína říká, čeští studenti mají přece vědět, že se o ně místní společnost zajímá a jejich výchovou si zakládá na svoji budoucí kvalitu. Navíc jde také o to, aby si uvědomili, že za jejich výsledky stojí i jiní lidé – od rodičů přes učitele až po prostého školníka či řidiče autobusu, který veze děti do školy. „Myslím, že má všechno souvislost se vším, jeden bez druhého neobstojí. Možná že právě vzájemnost je známkou kvality národa. Chci ale také podpořit místní vzdělanost: na to, jak strašně natěšeně jsem se z ciziny vracela, moc velký dojem ze zdejší společnosti a její kulturní úrovně zase až tak nemám,“ říká paní Napravilová. A jak ukazuje její letmé curriculum vitae, může si takové posuzování dovolit.

Narodila se v Plzni, kde vystudovala dívčí lyceum, a později se stala posluchačkou Právnické fakulty UK v Praze. Už tehdy dokázala hovořit plynně čtyřmi jazyky a jako manželka ředitele Union banky směřovala ke vcelku velké kariéře. Přesto na ni měla nejdůležitější vliv její maminka. „Otec mi brzy umřel a sourozence jsem neměla. Žily jsme spolu úplně samy a nebylo to jednoduché. Matka ale na potřebné nikdy nezapomínala. Vždycky říkávala, nikdy se nepovyšuj a měj každého ráda,“ líčí paní Josefina.

Snad právě proto se za války přihlásila do zdravotnického kurzu, pracovala pak jako zdravotní sestra a v květnu 1945 se dobrovolně přihlásila k čerstvě organizované péči o vězně v osvobozeném Terezíně. Později dostala místo na nově vzniklém ministerstvu práce a sociálních věcí a díky svým schopnostem byla pověřena zvláštní misí: vyhledávat v zahraničí nacisty odvlečené české děti. Navštívila tak desítky humanitárních institucí založených kvůli poválečným repatriacím po všech koutech Evropy, navštěvovala školy, chodila po německých rodinách, hledala, jak se dalo. A byla v tom úspěšná: do Prahy postupně dopravila kolem čtyřicítky dětí třeba až ze Švédska a podařil se jí opravdový úlovek – v Salcburku objevila jedenáctiletého Václava Hanfa, který jako jediný z rodiny přežil vyvraždění Lidic.

V roce 1947 ale znovuobjevená idyla končila: k moci se drali komunisté a ona odešla i s manželem do Vídně. Tam jako sociální pracovnice pomáhala jak obětem války, tak pomalu přicházející další vlně utečenců před komunisty. V té době se s ní ale rozešel manžel a tak se sama v roce 1949 vydala do Kanady. „Moc to bolelo, tak jsem musela utéct hodně daleko. Ale i když jsem pak už celý život zůstala sama, nikdy mi vlastně nebylo smutno – až na smutek po domově.  Já milovala maminku, psala jsem jí každou neděli až do její smrti v roce 1972, to byla moje pobožnost,“ říká. Ve Vancouveru se pak vypracovala od obyčejné kancelářské síly po vrchní auditorku jedné z místních bank, a jak říká – uzavřela „manželství s prací“ a s milovanými knihami.

Od poloviny šedesátých let jí režim povolil občasné návštěvy a díky jedné takové cestě pak prožila v Praze i sedmnáctý listopad. Pod jeho dojmem se okamžitě rozhodla k návratu, i přesto, že v Kanadě „byli lidé spolehliví a drželi slovo“. Koupila si domeček v Bechyni a začala si užívat Čech, co hrdlo ráčí: hltala české knihy, přísně sledovala vývoj v zemi a obdělávala zahrádku.

Teď se však rozhodla prodat veškerý majetek a odejít do pečovatelského domu v Táboře. „Nejde o to, že bych se o sebe nedokázala postarat,“ vysvětluje žena, která dodnes s elánem čte nové knihy a sleduje zpravodajská média.„Postarat se dokážu, alena srdci mám ještě úplně jiné věci.“ Když totiž při svých občasných lékařských návštěvách paní Josefína viděla opuštěné staré lidi v často bezútěšném prostředí zdejších nemocnic, rozhodla se přispět k jejich budoucí proměně v kvalitní a přátelské místo. To je ten úvodem zmíněný dar na podporu budoucích lékařů a právníků této země. „Všechno jsem rozdala a budu ráda, když to někomu pomůže. Já už to prostě nepotřebuji,“ usmívá se paní Napravilová. „Vždycky jsem byla idealistka a romantik. Prostě kdo nic nemá, dobře spí.“