V rodinném pekle

Odvahu k tomuto kroku sbíral Petr celé měsíce. Dnes je mu padesát a se svým břemenem žije už patnáct let. Teď poprvé o něm zkouší veřejně mluvit. Děje se tak ze zoufalství – je to vlastně jen další marný pokus, jak své matce pomoci. Nebo alespoň něco dělat.

Za všechno se platí

Petrova matka se jmenuje Sofie, je jí 78 let a žije spolu s jeho sestrou a její rodinou v domě u Pardubic. Stavení patřilo Sofii, která ovdověla krátce po narození nejmladšího dítěte, ale to se před lety změnilo. Krátce po revoluci jí sestra namluvila, že plánovanou přístavbu domu nikdo nepovolí, pokud nebude přepsán na ni a jejího manžela. Sofie podepsala. „Tehdy začaly problémy,“ vzpomíná Petr. „Díky bohu aspoň zakotvila ve smlouvě věcné břemeno na dožití. I když,“ odmlčí se na chvíli, „kdyby ji sestra už dávno vyštvala, bylo by matce asi líp.“

Sestra totiž začala být po kýženém podpisu agresivní. „Nikdy matku neuhodila, ale s fackou by se možná srovnala líp než s tímhle,“ říká Petr. Má na mysli finanční vysávání: sestra požaduje nepřiměřeně vysoký nájem, který se navíc pořád zvyšuje. A spolu s tím další platby za vodu a teplo.

Sofie trpí chorobou kostí, která jí prakticky znemožňuje chodit. Cesty autem je ale třeba s dcerou složitě dohadovat. Za posledním žijícím sourozencem, na hrob manžela, na nákupy. A za benzin je třeba platit, i když Sofie inkasuje roční příspěvek na provoz auta. Někdy je na tom Sofie tak špatně, že potřebuje dovést i na záchod. I když je dům jen málokdy prázdný, má Sofie vyčleněny „záchodové hodiny“. Třikrát čtyřikrát za den. Mimo ně jí není nikdo ochotný pomoci. Což samozřejmě občas dopadne špatně. A pak je všechno jen horší a víc ponižující.

„Týrání z ekonomických důvodů, zpravidla jde o nemovitost, je jeden z nejčastějších případů, s jakými se setkáváme. Drobná šikana, omezování, urážky a z toho pak někdy vyrůstá i fyzické týrání,“ vysvětluje Michal Horažďovský z pražské organizace Elpida, která pro seniory pořádá semináře, společná odpoledne a také provozuje anonymní linku důvěry, kam může kdokoli zavolat. Nejčastějším důvodem je podle Michala Horažďovského osamělost. Týrání stojí zhruba za každým dvacátým telefonátem. Kolik případů ale zůstane skryto? „Netroufnu si odhadnout. Vím ale jistě, že to, co nám lidé svěří, je jen špička ledovce. A to lince důvěry lidé anonymně často řeknou to, s čím by se nikdy nikomu tváří v tvář nesvěřili.“

Podobně to vidí i Jana Kosařová, která vede linku důvěry u jiné pražské organizace, Život 90. Špičku ledovce má dokonce i přesněji popsanou. „Odborné zdroje uvádějí, že najevo vyjde sotva 20 procent případů. O zbytku se nikdo nedozví,“ říká. „A nejsou to malá čísla. S psychickým týráním se v Česku setkává asi každý pátý senior. A u fyzického napadení je to číslo jen o trochu menší,“ dodává Jana Kosařová.

Prostým výpočtem dojdeme k číslu 400 tisíc lidí, kteří se ve stáří potkají s nějakými formami ústrků (střízlivější odhady se zastavují někde lehce nad čtvrtmilionem). A jak už to u podobného typu násilí bývá, i týrání seniorů jde napříč celou společností: nesouvisí ani se vzděláním, ani s ekonomickou situací rodiny.

Nechci nic riskovat

A pro spoustu obětí i jejich blízkých je to neřešitelná past. Stejně dlouho, jako Petr popisuje výčet krutých „metod“ své sestry, vypočítává i důvody, proč matce není schopen nikdo pomoci. Jako do všech podobných příběhů je i do tohoto vpleten nepřehledný uzel rodinných vztahů a intrik. „Sestra celou rodinu rozeštvala. Za matkou, i když mi v tom sestra brání, jezdím jen já. Druhá sestra tak akorát na narozeniny,“ říká Petr. K sobě vzít Sofii nemůže. Žije po rozvodu sám v Pardubicích v malém podnájmu a trpí vážnou nemocí, o níž nikdo z rodiny neví. „Navrhl bych jí, ať odejde do domova důchodců, bylo by jí tam lépe, ale nemůžu,“ vypráví. Jeho sestra Sofii předhazuje, že Petr usiluje o její domek a že hlavní překážkou v jeho snažení je právě Sofie. „Nemyslím si, že tomu matka věří. Ale nechci nic riskovat. Třeba že ztratí i poslední dítě, mě.“ Z podobných důvodů odmítá i možnost soudního sporu. „Byl by to dlouhý boj a bojím se, že by ho matka nepřežila. Prostě už rezignovala a jen občas prohodí, že chce mít klid, a kdyby to šlo, tak už tu vůbec nebýt.“

„V Česku nástroje a prostředky, jak se bránit domácímu násilí, jsou,“ říká Jiří Hrabě z pražské Elpidy. Má na mysli linky důvěry, seniorská centra a organizace, které se obětem násilí věnují. V neposlední řadě připomíná i to, že česká justice může postiženým krátkodobě pomoci vykázáním útočníka z bytu. „Lidé se ale většinou stydí a o pomoc požádá sotva každý pátý člověk.“

Co je to za stud, který tolika lidem brání volat o pomoc? „Je to rodičovské selhání. Vychovali jste někoho, kdo vám ubližuje,“ shodují se Jana Kosařová i Michal Horažďovský, „a pak také obava, že se vše obrátí proti vám. Týrání možná skončí, ale všechno bude ještě horší než dřív. Často bývá ten, kdo vás týrá, také jediným, koho na světě máte.“

Všechno popře

Právě tohle je případ dědečka dvaadvacetileté studentky Dany. Vnučka za ním dojíždí do Prahy z Kolína zhruba jednou za týden. Dědeček žije s Daninou tetou, její rodiče se rozvedli a matka – dědečkova dcera – před třemi lety zemřela na rakovinu. Teta se strýcem jsou tak jediní, kdo se o dědečka dokážou postarat. „Trvá to asi rok a půl,“ vypráví Dana. „Minimálně jednou do měsíce slyším: ten dědeček je ale nešika. Už zase spadnul! A pak vidím modřinu. Na ruce. Někdy i na obličeji.“ Dědeček ale žádný nešika není. Dodnes je schopný opravit staré auto nebo se starat o zahradu. „Byla jsem si dlouho jistá, že ho teta a strýc tlučou. Děda není žádný hlupák, měla jsem pocit, že mi to náznaky chce nějak říct. A nedávno jsem se ho zeptala přímo – a přímo mi odpověděl. A měla jsem pravdu.“

Tím ale ta těžší část cesty teprve začala. „Okamžitě mě zaklínal, ať mlčím a nemíchám se do toho. Je to jeho věc a zvládne to,“ říká Dana. Dědeček ji pořád ujišťuje, že až tlučení překročí únosnou mez, učiní tomu přítrž. Není to prý nic hrozného, modřina se mu udělá hned a občas si záhlavec zaslouží, snaží se svou situaci zlehčovat. „Příšerné na tom je, že teta je chytrá žena, vždy pro mě byla vzor a nikdy se ke mně nechovala špatně. Je to úplně absurdní situace. Nemůžu nic dělat.“

Pokud by zavolala policii, dědeček by všechno popřel. Má nepochybně obavy ze všech scénářů. Kdyby prohrál, útočníci by získali ještě víc navrch. Kdyby vyhrál a oni by museli odejít, zůstal by sám a nebyl by schopen (ani s pomocí vnučky) utáhnout domek sám. „Kam by šel? Bude mu pětaosmdesát a nevím, jestli má na něco takového sílu. Je to začarované. Když týrají rodiče děti, můžete si říkat, že za pár let půjdete pryč a bude to dobré. Když ale týrají děti rodiče? Co bude lepší za pár let? Vždyť umřete,“ uzavírá chmurně Dana.

Lidé, kteří se zabývají pomocí seniorům, upozorňují v této souvislosti na jednu opomíjenou okolnost. Domácího týrání v Česku podle nich citelně ubude ve chvíli, až budeme na českých chodnících a v kavárnách potkávat sebevědomé seniory, kteří odmítají hrát roli oběti. „Jsme sice na začátku, ale jsem optimista. Lepší se to,“ říká Jiří Hrabě. Staří lidé přestávají být v očích veřejnosti jednotnou masou „důchodců“. „Už žádné přehnané sebeobětování. Jsou potřeba babičky, které z našetřených peněz nepřispějí vnoučkovi na motorku, ale místo toho jedou s kamarádkami na víkend do Vídně.“

Cesta k tomuto cíli není podle Jiřího Hraběte nijak komplikovaná. A z opačného konce potvrzuje Petrova zoufalá slova. „Je potřeba ukázat, že týrání není nic, za co by se týraný měl stydět. A že není namístě žádná tolerance.“ 

Autor studuje soudobé dějiny na Fakultě humanitních studií UK