Těžký návrat

„Ohňostroj“, jak se mezi recidivisty říká bouřlivému vítání svobody, tohle mlhavé zimní dopoledne rozhodně nepřipomíná. Martin Vecko sedí v jedné ze žižkovských hospod a zamyšleně pozoruje cvrkot na náměstí za oknem. Dá si pár piv a během prvního dne na svobodě navštíví matku a přítelkyni, která na něj těch osmnáct měsíců počkala, jak se telefonem ujistil už v autě cestou z příbramské věznice. Po víkendu zajde na úřad za sociálním kurátorem zjistit, co pro něj může udělat. A pak na úřad práce.

Tohle kolečko už dávno zná, tentokrát do něj ale vstupuje s obzvlášť silným předsevzetím „znovu to nezvorat“. Pobyt ve vězení, z něhož dnes ráno vyšel, byl totiž mimořádně nepříjemný. „Takovou koncentraci blbosti jsem ještě nezažil,“ říká znechuceně šlachovitý muž, kterému v pražském drogovém podsvětí nikdo neřekne jinak než Čok. „Kolem mě byly jenom úplný gumy. Dej mi cigáro, dej mi vajgla, co máš k snídani, to byla veškerá konverzace. Hrůza. Už se tam nechci vrátit.“

Martin Vecko ale dobře ví, že naplnit tohle předsevzetí nebude vůbec snadné. Problémy měl od dětství, coby nadprůměrně inteligentní, ale těžce hyperaktivní a nezvladatelné dítě se dostal už v sedmi letech do pasťáku. V sedmnácti z něj byla mánička a kromě návštěv undergroundových koncertů se za normalizace taky rval s policajty, vařil…