Hudebníků ráj

Zažily to už generace zdejších hudebníků, tu zoufalou nemožnost sehnat ani ten sebemenší krcálek třeba i v zatuchlém sklepení, jen aby mohli v klidu zabušit do elektrické kytary či řezat do bubnů. I když se dnes poměry oproti dřívějšku hodně změnily, v „hlučném světě“ rockerů nouze o pořádné zkušebny zůstává. A podnikatel David Vlk (33) se to spolu s dalšími nadšenci rozhodl změnit: zorganizoval totiž naprosto unikátní síť veřejných profesionálně zařízených zkušeben a prostě a jednoduše zprostředkovává bezprizorním hudebníkům jejich pronájem. A že to je nápad úspěšný, dokazuje zhruba dvoumilionový roční obrat celé sítě, padesát plně vytížených zkušeben rozesetých po celé republice a více než patnáct tisíc hudbymilovných zákazníků odbavených za jeden rok.

Jít si za svým cílem

„Naší touhou je, aby měli mladí lidé kam jít a v klidu se mohli věnovat tomu, čemu chtějí. Prostě aby ve svém úsilí cítili nějakou podporu a mohli se dál nějak vyvíjet,“ říká autor nápadu David Vlk. Filozofii projektu – kterého se účastní nejrůznější subjekty, jako třeba hudební agentura 4street Opava či pražské občanské sdružení Kultura pro mládež – proto nepřekáží, když se ve zkušebnách střídají vyznavači country s drsnými metalisty, punkery, čtrnáctiletými milovníky hip hopu či šedovlasými rockovými veterány. Zkušebnu Vlkovy sítě si může pronajmout úplně kdokoli a její přístupnost spočívá v hodně propracovaném systému pronájmů: jedna hodina totiž hudebníky přijde od 15 do 250 korun. Záleží na tom, jak dlouho chce kapela zkoušet, kolik má členů či jestli chce zkušebnu sdílet s jinými, nebo ji mít jen pro sebe. Každý nájemce může navíc počítat s možností zlevněné dopravy, zápůjčkou kvalitní zvukové aparatury či s možností si své výtvory nahrát v profesionálním studiu.

Celé to je slušně rozjetý byznys, nicméně i tak má úsilí Davida Vlka spíš osobní rozměr: rodák z Uherského Hradiště coby školák a člen místní bigbeatové kapely život bez možnosti zkoušet hudbu zažil. „Nebylo to nic příjemného. Všude vás vyhání a vy nemůžete na ničem pořádně pracovat. A když jsme se někde na chvíli upíchli, šlo většinou o takové prostory, co přímo vybízejí zloděje něco si ukrást,“ líčí David Vlk. Ale i když měl velkou inspiraci v osobě dědečka, který hrál na kontrabas ve zdejší swingové kapele, nakonec pověsil kytaru na hřebík. Počátkem devadesátých let totiž začal studovat obchodní akademii, později se vrhnul na žurnalistiku. Jenže tím opravdu převratným okamžikem byl roční výměnný studijní pobyt v Americe roce 1993. „Hodně mě oslovila jejich schopnost jít si za svým cílem a pokusit se vlastními silami nejen prosadit, ale vybudovat něco pozitivního,“ vysvětluje.

Po skončení vysoké školy se proto koncem devadesátých let s vervou pustil do novinářské kariéry a na několik měsíců zkusil i „horký“ post ve státní správě jako mluvčí ministerstva zdravotnictví. „To byla obrovská škola,“ říká. Jenže po pár letech hektické práce se i jako čerstvý majitel vlastní mediální konzultační agentury cítil vyčerpaný a odstěhoval se s rodinou do vesnice Obříství nedaleko Prahy, kde se stal učitelem na základní škole. „To byl nový rozměr, nenápadnost a jistá skromnost.“ Jenže i když zmizel z velkého světa podnikání, hudba mu jako jistá možnost seberealizace zůstala. A tehdy vlastně všechno začalo: s vlastní kapelou Salash si doslova za pár korun pronajali malý sál v tehdy rekonstruovaném, a tudíž prázdném Slovanském domě. „Mohli jsme tam chodit, kdy jsme chtěli, a hrát, jak jsme chtěli nahlas. Prostě ideál, tam mě to všechno napadlo,“ vypráví.

V roce 2004 pak zavřel oči a skočil: pronajal si prostorybývalé zpracovatelny masa v Orebitské ulici na pražském Žižkově,do kterých pak investoval půl milionu a nabídl je zájemcům ke krátkodobému pobytu.„Mělo to úspěch,“ vzpomíná. „Po výzvě na Radiu 1 se přihlásilo hned asi dvě stě lidí toužících zkoušet hudbu a ochotných za tu možnost zaplatit.“

A pak už to šlo vlastně snadno. David Vlk a jeho společníci si začali pronajímat kdejakou nevyužitou místnost – jak v obyčejných sklepeních či lidových školách umění, tak třeba i v průmyslových zónách. Dnes tak je jenom v Praze k dispozici třicítka místností, další jsou například v Liberci, Českých Budějovicích, Brně, Opavě, Ostravě, a čtyři dokonce až v Bratislavě. „Rád bych, aby postupně vznikly v každém okresním městě, a to i na Slovensku,“ říká. A i když to celé vypadá jako vstupenka do velkého byznysu, Vlkovy plány se drží původních představ. „Ke štěstí mi stačí, když české kapely budou hrát čím dál kvalitnější hudbu a nějakým opravdu zajímavým způsobem ovlivní místní kulturu.“