Vražedný triumf vůle

Nový snímek Dannyho Boyla 127 hodin se po většinu času odehrává ve skalní průrvě. V ní obrovský balvan uvěznil mladého bikera a lezce Arona Ralstona (James Franco), když mu o stěnu v pouštním kaňonu v Utahu skřípl pravou ruku. Film vznikl podle skutečných událostí a podle knihy, která hrůznou anabázi popisuje. Heroická story se v roce 2003 stala mediálním trhákem. Proto není žádným tajemstvím, že Ralston se po více než pěti dnech zachránil tím, že si příšerně tupým nožíkem upižlal ruku u lokte. Boyle ovšem bohužel ve snímku nezapřel své tradiční videoklipové vnímání, s jakým ve světě prorazil ve filmech Trainspotting, Milionář z chatrče či Pláž. A to se s příběhem, který je ze své podstaty minimalistický, dost tluče.

Reklama na energy drink

Režisér se nejspíš zalekl toho, že námět se všeobecně známým koncem a s hrdinou, který se nemůže hnout z místa, nebude dostatečným komerčním tahákem. Film tak natočil ve vražedném tempu: snad s cílem vyloučit možnost, že by se divák mohl byť na pikosekundu nudit. Používá velmi rychlý střih, hraje si s neobvyklými úhly kamer a rychlostí záběrů. Často efektně rozděluje plátno na několik různých obrazů. A všechno to završuje dynamickým a atraktivním popovým soundtrackem. Kdo přijde do kina pozdě během první patnáctiminutovky, v níž sledujeme odvázaného mladého muže, jak si na horském kole mezi nebezpečnými srázy pod jasně modrou oblohou užívá svou opojnou volnost a vyplavený adrenalin, může si bez nadsázky myslet, že ještě běží reklama na energy drink.

Ve svém audiovizuálním ataku na smysly, určeném pravděpodobně divákům s diagnostikovanou poruchou pozornosti, režisér pokračuje i poté, co obří balvan uvrhne našeho hrdinu do stavu nevěřícného šoku a hrozivé samoty. A tady Boyle selhává. Protože hraniční životní zážitek Arona Ralstona vypovídá kromě neobyčejného vzepětí sil také o nudě a apatii. Ty člověka nutně provázejí, když má před sebou vyhlídku brzké smrti a když mu ve skalní průrvě dělá společnost jen pár mravenců, ještěrek a dravec přelétající každé ráno pod modrou oblohou. Jenže Boyle odmítá zvolnit: tlačí tempo snímku stále dopředu rychlostí zpožděného pendolina.

Jsou tu ovšem krátké momenty působivého zklidnění. Jako třeba ve scéně, kdy se Aron chodidlem natahuje po slunečních paprscích, které do jeho nedobrovolného vězení zavítají každý den jen na pár minut. A Boyle má neoddiskutovatelnou oporu v Jamesi Francovi, který svému hrdinovi vtiskává uvěřitelnou škálu nejrůznějších emocí od odhodlání až po sebelítost. Ty ústřední scény chirurgického charakteru jsou také velmi silné. Režisér pomocí důmyslné práce s kamerou, děsivých zvukových efektů a Francova sugestivního herectví vytváří tak intenzivní obrazy agonie, že je těžké neodvracet oči.

Vzít telefon mámě

Důraz jen na fascinující příběh přežití by celý film bez problému unesl. Boyle s osvědčeným scenáristou Milionáře z chatrče Simonem Beaufoyem ovšem infikují komorní linku vyprávění sentimentální omáčkou o vnitřní proměně arogantního floutka v člověka, který si váží mezilidských vazeb. To ve výsledku redukuje vyznění filmu na moralitu o tom, že je správné zvedat telefony mámě a vždy nahlásit, kam jedete na víkend. O duchu doby ovšem něco vypovídá skutečnost, že dva silné mužské herecké výkony ucházející se o Oscara (vedle Franca je to Jesse Eisenberg coby šéf Facebooku Zuckerberg v The Social Network) pocházejí z freneticky rychle vyprávěných filmů o sobeckých dvacátnících a jejich vnitřní prázdnotě.

Empatičtější režisér by určitě citlivěji využil potenciál Francova přesvědčivého vcítění se do role a šetřil by podivnými flash- backy do dětství a nechtěně směšnými halucinačními vizemi. Ve výborném filmu Kevina Macdonalda Pád do ticha se horolezec po sedmi dnech plazení se zlomenou nohou do základního tábora dostane na pokraji sil do stavu blízkého smrti, v němž po mnoho hodin nemůže dostat z hlavy nenáviděnou odrhovačku od Boney M Brown Girl in the Ring. Hrůza jen pomyslet. Arona Ralstona ovšem drží při nepředstavitelně bolestivém řezání ruky nad vodou kýčovitě zhmotněná představa potenciálního syna, který ho při operaci pozoruje. Za to by Danny Boyle zasloužil strčit do nejšpinavějšího záchodu ve Skotsku, v němž vykoupal Ewana McGregora v Trainspottingu, tedy v době, kdy ještě netočil hollywoodsky podbízivé filmy.