Taková válka se nedá vyhrát

Po summitu NATO v Lisabonu to vypadá, že rusko-americké vztahy prožívají skutečný obrat. Moskva byla na summit NATO pozvána jako důležitý partner, neprotestuje proti novému protiraketovému deštníku v Evropě a slibuje pomoci Západu v Afghánistánu. Co se děje?

Z rusko-amerických vztahů vyprchává v poslední době nepřátelské napětí z dob éry prezidenta George W. Bushe. Pro Obamovu administrativu je důležité, že Rusko, které se na všechno dívá velmi podezřívavě a úzce z hlediska svých zájmů, dokázala získat aspoň pro nějakou spolupráci. A daří se jí to podle mě překvapivě dobře, rozhodně lépe, než řada z nás předpokládala. Rámcový ruský souhlas s novým protiraketovým štítem a s pomocí v Afghánistánu ale úzce souvisí i se situací v postsovětském prostoru. Na Ukrajině je nyní režim, který je Rusku velmi nakloněný. Gruzie je v zásadě neutralizovaná, takže Rusové nepotřebují být tak konfrontační jako v minulosti.

Pořád je však, myslím, důležité rozlišovat mezi spoluprací členů NATO (tedy spojenců) a spoluprací s Ruskem. Současný klid ve vztazích mezi Moskvou a Washingtonem připomíná přestávku ve studené válce. Když je v ruském zájmu klid, je klid. Až se bude hodit konfrontace, přijde zase konfrontace. Západ a Rusko jsou dva rozdílné světy, které nesdílejí společné hodnoty nebo přístupy.

V Lisabonu ale zaznělo hodně věcí, které je ve střední a východní Evropě složité interpretovat. Moskva například doposud ostře kritizovala jakýkoli návrh protiraketového deštníku, označovala ho za zbytečný a namířený proti sobě. Teď najednou souhlasí. Co zásadního se změnilo?

To je těžké odhadovat. Myslím, že Rusové byli docela zaskočeni, když Obamova administrativa starý Bushův plán protiraketového deštníku odvolala. Přestože to pak bylo Moskvou prezentováno jako velké diplomatické vítězství, myslím, že šlo o něco jiného. Samotný plán byl prostě špatný – postavený na technologii, která neexistovala, stál obrovské množství peněz a jeho přínos byl diskutabilní. Proto ho Obama zrušil. Současný návrh společné protiraketové obrany, který si má s Rusy vyměňovat informace, je mnohem levnější, sestavený z již existujících technologií a dává větší smysl. Pokud se dříve mluvilo o miliardách, nyní jsme v řádech stovek milionů dolarů. Kreml teď tráví většinu času tím, aby zjistil, co ten nový plán protiraketového štítu reálně obnáší, a pak zváží další postup. Proto zatím ten klid.

Diplomacie je ale vždycky něco za něco. Už před summitem v Lisabonu se objevily zprávy o tom, že Moskva bude chtít za svoji vstřícnost omezení přítomnosti vojáků a techniky NATO v nových členských státech Aliance, tedy ve své zóně vlivu.

Ano, takový návrh Rusové skutečně minulý rok položili na stůl při jednání s Aliancí. Neslyšel jsem však nic o tom, že by s ním vedení NATO v Lisabonu souhlasilo. Je vůbec těžko představitelné, že by s něčím takovým členské státy Aliance souhlasily. A myslím, že něco takového si skutečně nemysleli ani Rusové.

Samotný fakt, že Spojené státy i vedení Aliance sázejí na větší spolupráci s Ruskem, však některé ústupky předpokládá.

Je samozřejmě jasné, že Rusové jsou v lepší kondici. Cítí, že dali dostatečně najevo svoji přítomnost, že jsou bráni vážně a že mají situaci v postsovětském prostoru pod kontrolou.

Co to ale znamená konkrétně? Třeba s ohledem na Gruzii a ruské obsazení částí jejího území?

Gruzii a její problémy Bílý dům registruje a určitě jsou s Rusy zmiňovány při bilaterálních jednáních. Není to ale věc, kvůli které by Obamova administrativa šla s Rusy do přímého střetu. Myslím, že i gruzínská šance na přijetí do NATO je aspoň v dohledné době minimální.

To však působí dojmem, že USA obětují postsovětský region ve jménu jiných, pro ně důležitějších cílů – Afghánistánu a Íránu.

To je oprávněná a relevantní výtka. Kritika toho, že Američané obětují lidská práva, demokracii, situaci v Abcházii nebo Jižní Osetii ve jménu lepší spolupráce s Rusy, musí být ve Washingtonu slyšet. Ale je potřeba vidět věci realisticky. Jsou věci, které Obamova administrativa vidí jako prioritu, a věci, které jsou neméně podstatné, ale musejí s těmi prioritami nějak rámcově ladit. Mně by se samozřejmě taky nelíbilo, pokud by USA upustily od podpory demokracie a lidských práv v postsovětském teritoriu, a je mi jasné, že Obamova administrativa vysílá v tomto směru dost smíšené signály. Ale to samé se přece týká i Evropanů. Střední a východní Evropa jsou přímou součástí vašeho kontinentu a – upřímně řečeno – nevidím, že by Brusel byl ochotný jít do přímého sporu s Moskvou víc než americká administrativa. Takže buďme féroví, a pokud kritizujeme, kritizujme všechny, kterých se to týká.

Návrat do Afghánistánu

Rusové v Lisabonu souhlasili pomoci Američanům i dalším spojencům ve válce v Afghánistánu, dokonce prosákly informace, že se chtějí do země fakticky vrátit. Proč mají potřebu vrátit se do země, ve které v sovětských dobách utrpěli tak fatální porážku?

Z faktického hlediska mají Rusové hodně důvodů se v Afghánistánu angažovat. Do Ruska ve velkém proudí afghánský heroin a páchá tam obrovské škody. Stejně jako islamistická hrozba, se kterou Rusové zápasí na Severním Kavkaze i ve Střední Asii. V ruském bezpečnostním zájmu proto je, aby Afghánistán byl stabilní a klidný.

Druhou věcí ale je, jestli má současné Rusko zájem na úspěchu koaličních sil v Afghánistánu. Tím si nejsem úplně jistý a zprávy o ruském návratu do Afghánistánu bych proto bral s rezervou. Ruský vztah ke spojeneckým akcím v tomto regionu byl vždycky plný vypočítavosti a závisti. Rusové neradi vidí americkou přítomnost ve svém pohraničí. Kreml podle mě nestojí o to, aby Američané v Afghánistánu vyhráli. Takticky však sbírá diplomatické body pro své priority.

S čím tedy Rusové spojencům v Afghánistánu reálně pomohou?

Klíčová je logistika – podle některých zdrojů skoro polovina dodávek NATO míří do Afghánistánu přes ruské území. To je hodně důležitá věc. Mluví se taky o ruských dodávkách vrtulníků afghánské armádě, ruském příspěvku do fondu, ze kterého se tyto helikoptéry budou opravovat. Američané a Rusové začali také společně zasahovat proti drogovým klanům v Afghánistánu.

To jsou všechno symbolické věci. Proč tedy USA a Rusko tu spolupráci tak zdůrazňují?

Logistické dodávky nejsou tak úplně symbolická věc. Celá věc má ale samozřejmě politický význam. Pro Obamovu administrativu je to jeden z mála konkrétních příkladů, na kterých ukazují, že dokážou s Ruskem spolupracovat. Kremlu to přináší peníze, publicitu i možnost prosazovat svoje priority.

Ještě nedávno ale přicházely zprávy o tom, jak se Rusové snaží Američany vytlačit z jejich logistické základny Manas v Kyrgyzstánu. Jak to zapadá do společných zájmů a spolupráce?

Ukazuje to, jak je současný kompromis křehký, a fakt, že stará rivalita rozhodně nemizí. Rusko vidí Střední Asii jako svoji zónu vlivu a nechce z ní ustoupit. Jen pragmaticky dělá to, co se mu v danou chvíli hodí.

Největším problémem současné spojenecké operace v Afghánistánu je nedostatek vojáků. Uvažuje se o tom, že by Rusové výhledově poslali do regionu i své vojáky?

Kreml vždycky tuto možnost kategoricky odmítal. Myslím, že vzhledem ke strašlivé sovětské zkušenosti z tohoto regionu je to pochopitelné.

Sovětské trauma

Vy jste se o sovětskou invazi do Afghánistánu intenzivně zajímal a napsal o ní knihu. Je to pro Rusy skutečně dodnes trauma?

Pro každého z Rusů, kteří tou válkou prošli, to bylo velké trauma. Hrozivé osobní zážitky vojákům splývaly s postupným rozpadem Sovětského svazu, tedy pádem jejich dosavadního světa. V psychologii veteránů i celé ruské společnosti je to dodnes cítit, ale připustit si tu věc naplno dokáže málokdo z nich. Část afghánských veteránů je dnes velmi aktivní v ruské politice, patří mezi prominentní členy prokremelské strany Jednotné Rusko. A právě u nich se to trauma velmi často mění ve výkřiky, že nikdo nemůže v Afghánistánu vyhrát. Neboli: když to nedokázali Sověti, nedokážou to ani teď Američané.

Jak jste se k tomu tématu jako americký novinář dostal?

Vždycky mě zajímal začátek sovětské invaze do Afghánistánu. Běžný západní pohled na tu událost je, že šlo o typickou sovětskou snahu zabrat víc území. To však není úplně pravda. Rusové téměř rok odmítali žádosti afghánské komunistické vlády o vojenskou pomoc. Když se pro ni nakonec rozhodli, mělo jít o krátký prokomunistický puč a tím mělo vše skončit. Celé se to ale samozřejmě zvrtlo.

Na knížce jsem začal pracovat v roce 2004 a strávil tím zhruba tři roky. Setkání s jednotlivými afghánskými veterány byla velmi silná. Většina z nich je sice dodnes silně ovlivněna tehdejší sovětskou propagandou, ale měli potřebu a chuť dělit se o osobní zážitky.

I s Američanem?

Kupodivu ano. I když nálada mezi nimi se postupně měnila. Zpočátku byli hodně otevření, chtěli se podělit o své zážitky, později už jsem cítil vliv nové ruské propagandy, která začala válku v Afghánistánu zase vykreslovat v heroických a nacionalistických barvách. Vznikly o ní nové ruské filmové trháky typu Devátá rota a otevřenost začala mizet.

Veteránům ten návrat sovětské propagandy lichotil?

Byli vděční za pozornost. Mnozí z nich jsou dodnes silně ovlivněni tehdejší sovětskou propagandou a nikdy se z ní nedostali. Kritiku sovětské intervence v Afghánistánu navíc brali velmi osobně. Když ji sovětský disident Andrej Sacharov označil za „zločinný avanturismus“, brali to tak, že jim připisuje vinu za smrt jejich kamarádů. Pocit nepochopení a osamělosti je mezi nimi dost častý a obranné mechanismy fungují různě.

Ve své knize popisujete hrozivé sovětské masakry afghánského obyvatelstva a fakt, že během sovětské invaze zemřelo přes milion Afghánců. Z čeho to pramenilo?

Podmínky, do kterých vojáky sovětský režim posílal, byly hrozné. Lidé nebyli připravení na to, co je čeká, realita neodpovídala tomu, co jim sovětská propaganda říkala, v terénu naráželi na nedostatek potravin, vybavení, velmi rozšířená byla šikana, drancování a neschopnost koordinace. Daleko víc sovětských vojáků v Afghánistánu zemřelo na nemoci než v bojových operacích. Ti lidé se setkali se smrtí, bezdůvodným vražděním, prožívali velmi traumatické situace a pak se chovali tak, jak se chovali.

Co máte na mysli?

Jeden z tehdejších sovětských pilotů Vladimir Kosťučenko mi vyprávěl příběh ze své vrtulníkové perutě. Při jedné z bojových operací ze vzduchu zaútočili na dvě osobní auta. Když přistáli, zjistili, že jsou to civilisté. Při ohledání našli mrtvá těla, mezi nimi ženy i děti, naživu zůstala jen asi tříletá holčička s vážným zraněním ruky. Kosťučenko se ji snažil ošetřit, ale jeden z kolegů ji vzal stranou, přiložil jí k hlavě pistoli a dívenku zastřelil. Mrtvolku vhodil do rozstřílených vozidel a všechno zapálil, aby zahladil stopy. Všichni vojáci dostali striktní příkaz o celé věci mlčet, ale Kosťučenkovi se o celé události ještě roky zdálo. I když mi pak popisoval, jak sám nakonec taky zvlčel a účastnil se dalšího vraždění a rabování.

Novinář Michail Kožuchov, který psal pro sovětský deník Komsomolskaja pravda, mi zase popisoval, jak přijel v roce 1985 do Afghánistánu a byl úplně šokovaný nuznými podmínkami, ve kterých vojáci operovali. Když našli v horách tajné mudžahedínské skladiště zbraní, největší zájem měli o kvalitní spacáky. Sami totiž mrzli v nekvalitních přikrývkách. Chybělo jim topivo i jídlo. Kožuchov o podobných věcech nesměl psát, ale aspoň zpětně popisoval, jak vojáci často jedli nahnilé brambory nebo zelí.

Z toho všeho, stejně jako ze strachu z neznámého a šikany, vycházela pak ona brutalita. Často však souvisela i s oficiální politikou. Ničení zázemí protivníka patřilo k oficiální vojenské taktice. A když akce selhávaly, začali vojáci vypalovat celé vesnice a trestat obyvatelstvo, které je podporovalo.

Dokázali ti vojáci aspoň později připustit, že šlo o zločiny?

Samozřejmě že tím zpětně trpěli a za své činy se styděli. Ale nedokázali o nich moc mluvit. Prošli sice rehabilitací, ale ta odpovídala času a možnostem, ve kterých se SSSR tehdy nacházel. Spousta z nich proto skončila jako trosky a dodnes si nesou silné následky. I když příběhy jsou skutečně různé a spektrum osudů široké – od vlivných prokremelských politiků až po lidské trosky. Unie afghánských veteránů byla za dob prezidenta Jelcina velmi vlivná a bohatá poté, co jí prezident z humanitárních důvodů svěřil výhradní práva k obchodu s některým zbožím. Jak už to ale v Rusku bývá, stala se z ní polomafiánská organizace, prolezlá korupcí a špinavými obchody.

Dalo by se tedy říct, že sovětská intervence byla kvůli řadě již zmíněných problémů předem odsouzena k neúspěchu?

To si nemyslím. Nebýt ekonomických problémů a následného rozpadu SSSR, dokázali by asi Rusové kontrolovat afghánský konflikt způsobem, jakým dnes třeba kontrolují Severní Kavkaz. Tedy něco na způsob limitovaného chaosu.

Jejich brutální taktika ničení zázemí protivníka do určité chvíle docela fungovala. Někdy kolem roku 1985 řekl jeden ze známých afghánských velitelů Ahmad Šáh Masúd, že sovětská taktika spálené země může skutečně přinést plody. Bál se, že sovětská brutalita nakonec přinutí Afghánce přidat se k nim.

Rozhodující pro sovětskou prohru v Afghánistánu byly nakonec americké dodávky raket Stinger a dalších zbraní mudžahedínům. Ty omezily schopnosti sovětského letectva a tím zásadně přispěly k neúspěchu celé kremelské operace.

Americká operace

Není paradoxní, že Američané teď bojují v Afghánistánu s nepřítelem, kterého kdysi sami v boji proti Sovětům vyzbrojili?

Je to bohužel tak. Spojené státy nejen mudžahedíny vyzbrojily, ale i ideologicky posílily. Nárůst radikálního islámu usilujícího o celosvětový džihád úzce souvisí s afghánskou válkou. Je to smutná cena za studenou válku a trpká připomínka chyb, které se následně staly. Jakmile Sověti odtáhli, ztratil i Washington o Afghánistán zájem. Nikdo se o hordy radikálních a po zuby ozbrojených mudžahedínů nestaral.

Jak to americké vyzbrojování afghánských mudžahedínů vlastně probíhalo a o jak silnou podporu šlo?

USA se bály podporovat mudžahedíny otevřeně. Začaly proto s menší podporou skrze Pákistán v roce 1980. Z původních 30 milionů dolarů bylo ale o šest let později už 500 milionů dolarů, což byla taky ve finále nejvyšší roční částka, kterou afghánští velitelé v boji se Sověty dostali. Americké peníze k nim definitivně přestaly téct v roce 1991, nedlouho po sovětském odchodu ze země. V Pákistánu také vznikaly výcvikové tábory i vojenské základny. V rámci utajení celé podpory se za americké peníze nakupovaly hlavně sovětské zbraně z východní Evropy. Rozhodující byly ale – jak už bylo řečeno – hlavně dodávky ručních střel Stinger, které začaly do Afghánistánu proudit od roku 1986 a definitivně zvrátily vývoj války v sovětský neprospěch.

A dnes je Pákistán opět nedílnou součástí řešení afghánských problémů…

Ano, rozhodně. A nejde jen o al-Káidu, ale o celé hnutí Tálibán a jeho výraznou podporu z pákistánského území. Pro Američany je to však obrovský problém. Současná pákistánská vláda je silně nestabilní, v parlamentu má minimální podporu a balancuje na hranici přežití. Mezi lidmi je nepopulární, doplatila na zmatky a pomalou reakci během nedávných katastrofálních povodní. Ty naopak jen posílily pozici Tálibánu. Nebezpečí výbuchu extremismu v zemi je proto stále velmi vysoké. I při tom všem je ale jasné, že jakékoli řešení afghánského problému se neobejde bez podpory Tálibánu, Pákistánu a taky Íránu, dalšího vlivného hráče v celém konfliktu.

Znáte obě války v Afghánistánu – tu současnou i starší sovětskou – a dokážete je srovnat. Existují mezi nimi podle vás nějaké paralely?

Velmi podobná je počáteční idea intervence: myšlenka, že do země rychle vtrhnete, svrhnete vládu, vyměníte ji za lepší a pak zmizíte. Bez hlubšího promyšlení následků a navzdory varování řady důležitých regionálních expertů. To byl případ George W. Bushe i sovětského politbyra těsně před intervencí v roce 1979. Jsou tu i další podobnosti: problémy s terénem, nedefinovatelným protivníkem, necitlivost vojáků k místním tradicím a zvykům atd.

Nepatřím však zároveň k těm, kdo tyhle dvě války házejí černobíle do jednoho pytle. Teď je velmi módní říkat, že obě intervence jsou stejné, a proto obě skončí nezdarem. Pro mě jsou to i přes některé podobnosti dva různé konflikty. První je brutální sovětský export marxismu-leninismu, druhý demokratický souboj s bezpečnostní hrozbou.

Co je tedy podle vás největším současným americkým problémem v Afghánistánu?

Definice nepřítele. Linie splývají mezi mudžahedíny a civilním obyvatelstvem. Skupinky bojovníků se vám před očima ztrácejí mezi obyčejnými lidmi. Když chcete obyvatelstvo získat na svoji stranu, začnete ho podporovat a krmit a tím vlastně paralelně vykrmujete i nepřítele, který na vás za chvíli zase nečekaně zaútočí. Boj s partyzánskými bojůvkami, podporovanými místním obyvatelstvem, je to nejnáročnější, s čím se jakákoli armáda může potkat. Bývalý šéf sovětského oddělení CIA, který předtím řídil afghánské operace CIA, Milton Bearden říká, že taková válka se prostě nedá vyhrát.

Skutečně neexistuje recept na skrytou guerillovou válku afghánských partyzánů? Jaká je současná americká taktika?

Samozřejmě že nějaká omezená taktika existuje, ale musí být zasazená do kontextu širšího politického řešení a taky humanitární pomoci, která získá pro spojence domácí obyvatelstvo a odradí ho od podpory radikálů. Američané se v současné době snaží zvýšit bezpečnost v jednotlivých oblastech navýšením počtu vojáků, zvýšením objemu humanitární pomoci a vyjednáváním s Tálibánem. Se vším se ale začalo velmi pozdě. Vztahy afghánského prezidenta Hamída Karzáího s Washingtonem jsou navíc čím dál napjatější a jednání s Tálibánem uvízla ve slepé uličce.

Nedokáže ho zvládnout ani nejlépe vycvičená i vybavená armáda na světě, která má na svoji vojenskou operaci skoro deset let?

Největším problémem americké operace v Afghánistánu je válka v Iráku. Namísto plné pozornosti a podpory afghánské misi se najednou pozornost přenesla do zbytečného konfliktu. Válka v Afghánistánu najednou přestala být prioritou, postupně stagnovala a končila naprosto předvídatelnými problémy. Bílý dům najednou kritizuje místní afghánské obyvatelstvo, američtí voliči, spojenci i všichni další. Často je to kritika oprávněná. Kvůli Iráku nebyl na místě dostatek vojáků, aby zajistili bezpečnost. Bylo potřeba daleko víc peněz na investice do infrastruktury, silnic, elektráren, škol. Lidé potřebují cítit hmatatelné výsledky. Mít pocit, že stojí za to vás podpořit, že budou mít práci a výhled do budoucna. To se bohužel zatím moc nedařilo.

Šlo však taky o menší, ale důležité taktické chyby. Bombardování z velkých výšek, blokování cest. Při své poslední návštěvě v Afghánistánu jsem třeba viděl konvoje NATO, jak všude blokují silnice. Za nimi se táhla kilometry dlouhá kolona osobních aut a náklaďáků. Lidé byli naštvaní, a když se snažili kolonu předjet, vojáci to považovali za útok, po autech stříleli a občas někoho i zabili.

Mění se podle vás něco pod novou administrativou Baracka Obamy?

Z rukopisu nového amerického velitele v Afghánistánu, generála Petraeuse je cítit pomalá snaha o změnu k lepšímu. Petraeus se jednoznačně zasadil o zvýšení počtu amerických vojáků v Afghánistánu, což je předpoklad pro jakýkoli pokrok k lepšímu. Generál se navíc snaží v praxi realizovat už zmíněnou novou taktiku boje s afghánskou guerillou, napsal o tom dokonce celou knihu. To zahrnuje zvýšenou spolupráci s civilisty, omezování tzv. přidružených škod atd. Afghánistán je i díky tomu ve Washingtonu opět vnímán jako priorita, ale uvidíme, zda se to povede a jestli už není na změnu pozdě.

Mohou tedy spojenci v Afghánistánu i přes současné problémy vyhrát?

To záleží na tom, jak definujete úspěch nebo vítězství. Pro Spojené státy má úspěch v Afghánistánu úzce vymezený význam: konec teroristické nebo obecně bezpečnostní hrozby z této oblasti. Myslím, že s ohledem na minulost a na skutečnost, že Washington kdysi masivně vyzbrojil afghánské radikály v boji proti Sovětům a pak je nechal být, nesou Američané za situaci v oblasti větší odpovědnost než ostatní státy. Nemůžeme se sbalit a odejít. Pořád proto doufám, že k nějakému většímu pozitivnímu posunu nakonec dojde. Možná jsem ale příliš velký optimista. Je bohužel docela pravděpodobné, že v Afghánistánu nedosáhneme žádných viditelných úspěchů, ale jsme odsouzeni k tomu se o ně aspoň pokusit.

Jak by podle vás mohl ten „pozitivnější posun“ vypadat?

Pro dění v Afghánistánu bude podle mě rozhodující letošní léto. Pokud se situace nepohne kupředu, přestanou obyčejní Američané operaci v Afghánistánu úplně podporovat. Prezident Obama zvýšil v zemi počet vojáků a chce – přesně podle vojenských plánů – vytvořit bezpečnostní předpolí pro politické řešení problému. Tenhle plán však skoro každý den naráží na velké problémy. Mnozí Paštunové – kteří tvoří největší etnickou skupinu v Afghánistánu – bojkotovali parlamentní volby loni v září. Tím zákonitě získávají převahu další minoritní etnika – Tádžikové, Hazárové a další. To vytváří v zemi další napětí a hrozba etnické války mezi čím dál frustrovanějšími Paštuny a lokálními veliteli ze severu vzrůstá každým dnem. Za těchto podmínek by bylo výraznějším posunem už jen uklidnění mezietnických vztahů a posun v rozhovorech mezi afghánskou vládou a Tálibánem. Dosavadní americkou taktikou jsou ale útoky na tálibánské velitele v Afghánistánu a Pákistánu bezpilotními střelami. Jak úspěšná je tahle taktika, nikdo neví. Jisté však je, že Washington bude v určitý moment muset přestat útočit na lidi, se kterými chce politicky jednat.

GREGORY FEIFER (38)

Pochází z rusko-americké rodiny. Vystudoval ruské a sovětské dějiny na Harvardově univerzitě. Jako moskevský zpravodaj pro americké rozhlasové stanice Radio Liberty a National Public Radio strávil v Moskvě více než deset let. Je spoluautorem knihy Spy Handler (2005) o sovětských špionech v USA a autorem knihy The Great Gamble o sovětské invazi v Afghánistánu (2009, vyšlo česky v nakladatelství Slovart pod názvem Velký hazard). Feifer pracuje jako komentátor a editor Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda v Praze.

Autor pracuje v České televizi.