Svět osamocené hudby

Svět je nahuštěn zvuky až k ohlušení: co chvíli o ucho zavadí směsice hlasů, skřípot dopravních prostředků či hlahol rádií a televizorů – učiněný babylon. Přesto se v tom všudypřítomném chaosu dá ještě potkat zvuk jako něco vzácného a tak přitažlivého, že donutí člověka zastavit se a té abstraktní náhle rozevřené hlubině zkoprněle naslouchat. Loni se připomínalo sto padesát let od narození skladatele a dirigenta Gustava Mahlera, letos uplyne sto let od jeho úmrtí. Poslech právě jeho hudby patří k takovým zážitkům.

Mráz po zádech

Tehdy nám bylo kolem dvaceti let a jako hudbymilovní mladíci jsme se snažili protlouct vrcholící komunistickou normalizací, tedy až mrazivou marností takřka všeho. Hospody se vyprazdňovaly, kamarádi v lepším případě emigrovali, jiní seděli v kriminále. Společenský život se přesouval do utajovaného soukromí a těch nemnoho příležitostí, jak se dostat k něčemu autentickému třeba prostřednictvím rockového koncertu, pomalu, ale jistě kvůli policejnímu ataku končilo. Nad Prahou se rozhostilo ponuré, zmrtvělé ticho. A tehdy jsme objevili svět vážné hudby: ne ten důvěrně známý, živelně rockový, ale abstraktní, plný barev, zvláštních nálad a myšlenek. Nejprve zpěvnou barokní hudbu, později naléhavou výpověď Ludwiga van Beethovena. Objevili jsme i chození do Rudolfina: my rockeři jsme si napůjčovali bílé košile a usedli do sedadel „mekky“, pro nás do té…